Moje vina

Kapitola třináctá

Rozhodla jsem se že po škole, po škole (chápete, jako po trestu) zajít navštívit Steva. A tentokrát jsem tam šla a nezachovala se jako nějaký zbabělec. Řekla jsem si, že když ho budou pouštět, tak bych se aspoň sama mohla snažit, aby si vzpomněl. Myslím, že by pak pro všechny bylo divný, kdyby s námi Steve bydlel a ani pořádně nevěděl kdo jsme. Nedělám si žádné velké naděje, to ne, ale za zkoušku nic nedám.

Vystoupila jsem z autobusu a vyšla k nemocnici. Byla jsem o něco klidnější, než když jsem tam šla spolu s rodiči, což je zvláštní. Asi by to mělo být naopak, když jsem o víkendu měla nějakou morální podporu sebou a teď tam jdu naprosto sama. Ohlásila jsem se na recepci a vydala se k jeho pokoji. Když jsem stanula před jeho dveřmi, zaťukala jsem a z místnosti se ozvalo: „Dále," Vešla jsem dovnitř.

Steve seděl na posteli a zatvářil se mírně překvapeně, ale pak se usmál. Mě by taky překvapilo, kdyby mě má sestra – která mě chodí navštívit zřídka kdy a jen s rodiči – přišla zrovna teď.

„Bonnie, co tu děláš?" přivítal mě a já si sedla na volnou židli.

„No, šla jsem ze školy a řekla jsem si, že bych tě mohla navštívit," pokrčila jsem rameny. Možná byl i vyveden z míry tím, jak klidně jsem se chovala. Nejspíš jsem klidně vypadala, ale rozhodně jsem se tak necítila.

„Jak ses dneska měla?" zeptal se mě jako první. Aspoň, že rozvedl konverzaci. On by mi asi moc zážitků odtud nepověděl.

„Ale dobrý, byla jsem po škole, ale jinak se toho nic moc nestalo," prohodila jsem.

„Co jsi provedla?"

„Dala jsem facku mé nové sousedce Tie Masonové," uchechtla jsem se.

„Za co?" zeptal se a já se trochu zarazila. Moc se mi nechtěl říkat ten skutečný důvod, tak jsem si to nechala pro sebe.

„Vyprovokovala mě, ale myslím, že na mojí první facku byla dost dobrá," zakřenila jsem se na něj a on zpět na mě. Jo, takovou konverzaci s ním, před rodiči, bych vést určitě nemohla. „No a shodou okolností vešla do třídy učitelka, která to viděla a dala nám obou týden po škole. A taky o tom naspala rodičům,"

„Týden za jednu facku?" zopakoval nechápavě Steve, „To je nějak moc ne? Pokud teda nebyla tak silná, že bys jí tim vyrazila pár zubů,"

„Já vím, je to krutý,"

„Máma z toho asi nebude moc nadšená,"

„To asi ne, ještě když tak skvěle vychází s jejími rodiči. Pořád chce abych se s tou holkou kamarádila," z normální konverzace se stalo svěřování jako u psychologa.

„Ale to ty nechceš," doplnil to Steve. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ta holka je fajn, ale pak se začne chovat jako naprostá kráva. A na to já nemám nervy," povzdychla jsem si, „Co jinak tvoje komiksy?" Vlastně jsem o jeho komiksech po druhé nechtěla slyšet, ale přišlo mi neslušné přijít někomu na návštěvu a tam si stěžovat.

„Skvělý, že se ptáš, právě..." a pak se rozpovídal o superhrdinech Marvelu. Celkově jsem na návštěvě byla asi hodinu a pak jsem si řekla, že bych asi měla jít domů.

„Tak já už asi půjdu," usmála jsem se a pomalu se začala zvedat ze židle.

„Jestli budeš mít zítra čas, můžeš zase za mnou přijít, aspoň tu nebude taková nuda," usmál se a já na něho. Vyšla jsem z jeho pokoje a pak z nemocnice. Nebylo to tak špatné, vlastně jsme si docela v pohodě popovídali. Teda, po celou dobu jsem měla žaludku takový zvláštní pocit, ale jinak to bylo fajn. Velké plus bylo, že jsem ani vůbec nebrečela. Nejspíš jsem se vybrečela už předtím...