Moje vina

Kapitola dvacátá čtvrtá

Nová kapitola je tuuu! Upřímně jsem si nemyslela, že jí stihnu, protože jsem přes týden vůbec nespala až teprve v sobotu a v neděli. Ale nakonec jsem to opět dodržela.

Možná si můžete říkat, že už vlastně nemá smysl pokračovat s touhle knihou, když je vše v pohodě, ale můžu vám říct – buďte trpělivý, protože se to vyplatí. Jak jsem už předtím psala – musíte se ještě dozvědět jedno tajemství...

Jo a další věc – vím, že jsem tuhle knihu ještě ani nedokončila - aleee už mě něco málo napadlo o druhé knížce. Ještě to vůbec nijak nemám rozvrhnuto nebo tak – je to čerstvý nápad – ale líbí se mi, to, takže ten nápad možná zpracuji a druhý díl třeba bude. Nic vám ale nemůžu slíbit. Jediné, co vám můžu říct, je že hlavní hrdinkou už by nebyla Bonnie.

Nezapomeňte se vyjádřit v komentářích!

Užijte si kapitolu

Týna

„Počkej, Steve, musíme to nejdřív promyslet," zastavil ho táta.

„Než se rozmyslíte, tak už bude po Vánocích," zašeptala jsem si tak aby to nikdo neslyšel. Nikdy jsem moc nechápala proč rodiče tak dlouho přemýšleli nad těmihle věcmi. Kdyby stáli před nějakým dilematem tak to chápu, ale tohle je celkem jednoduché. Vezmeme si volno, sbalíme si saky paky a odjedeme. I když – můžou si rodiče vzít volno?

A za další – proč to nejspíš promýšlí tak dlouho – já to vidím obecně mnohem jednodušeji, zatímco rodiče začnou hledat všechny problémy a nedostatky, který plán skrývá.

„Budeme toho muset hodně zabalit," začala máma, „Lyže, oblečení, jídlo, dárky..." začala vyjmenovávat.

„A volno bychom si mohli teoreticky vzít," pokračoval za ní táta, „Ale nějakou práci bychom si museli vzít se sebou," vždyť by to byly jen dva dny práce a pak Štědrý den! Rodiče vyjmenovávali dál a dál. Skvělé, takže se nejspíš nikam nepojede, pomyslela jsem si sarkasticky.

„A Steve, tobě doktor zakázal dělat něco takového jako je lyžování," připomněla mu máma.

„To nevadí, Beth říkala, že se mnou bude trávit čas na chatě, nebo se jen budem procházet kolem," ujistil ji Steve.

„No, takže to promyslíme," zopakoval táta a já si povzdychla. Nemá smysl je nijak přemlouvat, na tohle si oni musí vzít svůj čas. Otočila jsem se a zpátky odešla nahoru. Napsala jsem Tie, že její nabídka je ve stavu promýšlení. Za chvíli mi přišla zpráva – ‚Jo, to znám, držim palce'.

•••

Proces přemýšlení, zabral rodičům dva dny. Pak nám konečně řekli svůj verdikt.

„Přemýšleli jsme o tom," to víme, „a nakonec jsme se dohodli, že pojedeme," usmála se na mě se Stevem máma. Jo! Už se nemůžu dočkat až se zase uvidím s Tiou a až si znovu po dlouhé době zalyžuju. „Ale," řekla vážně, „počítejte s tím, že budete pomáhat s balením. A tím myslím balením jiných věcí, než jsou ty vaše."

„To je samozřejmost," Steve pokrčil rameny. Ihned jsem souhlas rodičů napsala Tie, která z toho měla stejnou radost jako já.

•••

Čas odjezdu se blížil a doma byl frmol. Táta se Stevem balil, zatímco já mámě v kuchyni pomáhala péct cukroví. Tentokrát ho neděláme tolik jako vždycky, za prvé protože, to chceme odvést se sebou a za druhé, protože nám to obrovské množství obvykle zbyde až do února.