Spolupráce ||Dramione, FF ✅

14. Kapitola

Hermiona zívla a přetočila se na záda. Otevřela jedno oko a podívala se na hodinky na jejím zápěstí. „Čtyři," zamumlala ospale a jedním otevřeným okem přejela po místnosti. Zjistila, že se stále nachází v jejich pokoji. 

Promnula si oči. V místnosti byla stále tma, oheň už dávno dohořel, takže bylo v místnosti docela chladno. Hermiona si přitáhla deku až ke krku a snažila se zahnat chlad. Ani si nevšimla Malfoye, který seděl ve tmě na židli u velkého stolu a spal. Hlavu měl opřenou o ruku, kterou měl opřenou o opěradlo. Světlé, rozcuchané vlasy, které jako by ve tmě zářily, mu spadaly do čela.

Čarodějka znovu zívla a posadila se. Zjistila, že na sobě nemá deku, ale sako. Pozvedla obočí a zamžourala do tmy. Tehdy si všimla spícího Malfoye. Koutkem úst se usmála a přehodila si jeho sako přes ramena. Vstala, vykročila k němu a lehce se dotkla jeho ramene. Když se nedostavila žádná reakce, sklonila se k němu. „Malfoyi, probuď se.“

Stále nic. Hermiona se lehce zamračila a mírně s ním zatřepala. „Draco, vstávej.“

Blonďák sebou polekaně trhl, prudce otevřel oči a než mohla Hermiona vůbec zaregistrovat, co se děje, téměř ležela na stole a zírala vyděšenýma očima na Draca. Držel ji bolestivě pevně za paži a jeho hůlka byla namířená na její hrdlo.

„Malfoyi! Zbláznil ses?“ vyjekla naštvaně a zároveň vyděšeně.

Draco ji ihned pustil, když si uvědomil, že ho nikdo nepřišel zabít, ale jen vzbudit. „Grangerová, co děláš v mojí ložnici?“ zachraptěl rozespale.

Hermiona na blonďáka hleděla jako na idiota. „Nejsem ve tvé ložnici,"  řekla s nakrčeným nosem. „A ty taky ne."

O krok od ní ustoupil a rozhlédl se po tmavé místnosti. Poté pohlédl zpět na Hermionu a tvářil se provinile. „Ublížil jsem ti?" zeptal se a přistoupil zase blíž k ní.

„Ne, jsem v pořádku,“ odpověděla klidně, ale její tón zněl mírně vyčítavě.

Malfoy zamyšleně svraštil obočí. „Raději se přesvědčím sám," řekl, nečekal na její odpověď a vzal ji za paži. Vyhrnul jí rukáv a i v té tmě viděl červené otlačky prstů na její světlé kůži. Hermiona se zachvěla, když palcem jemně začal přejíždět po místě, kde ji pevně držel. Poté těžce polkla, když se setkaly jejich pohledy. Když od něj pak pohled odvrátila, pustil její paži a nechal rukáv spadnout zpět dolů. Udělal krok zpět a hleděl někam do tmy. Nastalo mezi nimi velmi trapné ticho.

„Asi jsme tu usnuli," řekla Hermiona tu nejhloupější věc, která ji napadla, jelikož to ticho bylo dost nepříjemné.

Tentokrát to byl Draco, kdo na ni hleděl jako na idiota. „Vážně? Nepovídej," řekl a pomocí hůlky zapálil svíčku na stole.

„Nebuď nepříjemný," odsekla Hermiona.

Draco se ušklíbl a přešel k pohovce, před kterou ležela otevřená kniha a zvedl ji.

„Je to těžší, než jsem si myslela,“ zamumlala a upřela pohled na knihu.

Draco na předmět v jeho rukou zamračeně zíral. „Možná to musí jít jinak."

„Možná," odpověděla sklesle čarodějka a posadila se ke stolu. Blonďák se i s knihou rozešel ke stolu a posadil se naproti Hermioně. Chvíli si knihu jen prohlížel a poté něco zamumlal. Hermiona překvapeně pozvedla obočí. „Počkej, ty umíš latinsky?"