Spolupráce ||Dramione, FF ✅

19. Kapitola

„Zkus to takhle." Draco pootočil Hermioninu ruku, ve které držela hůlku. „Teď to řekni znovu.“

Hermiona vypadala znepokojeně, ale kouzlo zopakovala a z konce její hůlky vystřelila zelená mlha. Oba na moment zadrželi dech a sledovali, jak se kolem jejich bot začínají objevovat drobné výhonky zelené trávy. A sledovali, jak malé stébla trávy zase usichají.

„Je to smutné,“ promluvila po chvíli Hermiona, „Dáme jim sílu žít, ale je příliš chladno, aby to nakonec přežili.“

Draco se na ni pobaveně podíval. „Grangerová, je to jen tráva.“

Hermiona na něj mírně zamračila a posadila se na velký kámen. Kolem ní bylo rozházeno několik knih a  pergamenů. Draco sledoval, jak si sundala rukavici a začala se prohrabovat v její tašce. Frustrovaně zasténala, když nenašla to, co hledala.

Ušklíbl se a vytáhl z kapsy svého hábitu černý brk. „Tady,“ zvolal a hodil jí ho. „Co to vůbec děláš?“

„Zapíšu si to na seznam užitečných kouzel," odpověděla s lehkým úsměv na tváři.

„Nezdá se mi to užitečné,“ namítl Draco. „V boji určitě ne. Ledaže bys protivníka chtěla překvapit tím, že bys mu pod nohama vyčarovala trávu a pak ho omráčila."

Hermiona obrátila oči v sloup. „Upřímně, všechna kouzla, která něco nezapálí nebo nevyhodí do vzduchu ti připadají zbytečná. Opravdu všichni kluci jsou stejní."

„To není pravda,“ odpověděl Draco uraženě. „Líbilo se mi to kouzlo, po kterém ti narostl knírek,“ vybuchl smíchy, když se mu znovu vybavil obrázek Hermiony s knírkem.

Kudrnatá čarodějka vzteky zrudla a odvrátila od něj pohled. „Ve skutečnosti je to velmi užitečné kouzlo a tím nemyslím to s tím knírkem. Pokud dokáže urychlit růst rostlin, dokážeš si jen představit, co by profesorka Prýtová dokázala s kouzlem jako je toto?“

Draco se stále usmíval nad vzpomínkou, jak Hermioně narostl knírek. „Předpokládám, že ano, kdyby dokázala, aby její rostliny rostly rychleji. Myslím, že kdyby to kouzlo znala, když jsme byli ve druhém ročníku, nemusela bys pak strávit tolik času na ošetřovně.“

Překvapeně vzhlédla. „Jak víš, že jsem byla na ošetřovně?“

„Vážně, Grangerová? Všichni to věděli. Celá škola byla v panice kvůli celé té věci ohledně Zmijozelova dědice.“ Po Dracově tváři se mihl nostalgický úsměv.

Hermiona pozvedla obočí.

„Vždycky je dobré mít přehled o svých nepřátelích,“ řekl Draco s úšklebkem. „I když teď už nepřátelé nejsme," zamumlal tiše.

Čarodějka si zkřížila ruce na prsou a věnovala mu podezíravý pohled.

„Nedívej se na mě tak. Ne, že bych tě teď měl rád, nebo tak něco," řek nervózně. Způsob, jakým na něj zírala, ho začínal velmi znepokojovat.

„Takže mě nemáš rád?“ Hermiona ztišila hlas a sledovala ho pronikavým pohledem.

Draco na ni zíral s ústy mírně pootevřenými a snažil se vymyslet něco, co by jí řekl. „Myslím, že to kouzlo zkusím," řekl a odvrátil od ní pohled. Hermiona pouze přikývla.

V tuto chvíli by se nejraději nakopal do zadku za to, že nevěděl, co říct. Její otázka ho naprosto vykolejila. Nechápal, proč tomu tak je. U většiny dívek byl ztělesněním klidu a jistoty, ale u Hermiony to bylo jiné. Jenže, co od něj vlastně očekávala? Že by před ní poklekl a vyznal jí nehynoucí lásku nebo jiné podobné nesmysly?