Spolupráce ||Dramione, FF ✅

16. Kapitola

Zdálo se to, jako by se čas zastavil. Hlavu měla položenou na jeho hrudi a počítala údery jeho srdce. Jeho ruka byla zapletená do jejích vlasů, druhá ji držela kolem pasu. Přitáhl si ji blíž k sobě, jako by se bál, že se každou chvíli rozplyne. Držel ji, jako by to mělo být naposled. A možná, že to tak skutečně je.

Hermiona se najednou vytrhla z jeho náruče a utíkala pryč. Natáhl se k ní, ale nezareagoval včas. Už byla za dveřmi a běžela ke schodům.

„Hermiono!“ zavolal za ní, ale ona se nezastavila. Stále běžela. Dolů po schodech, nahoru po schodech, dlouhými chodbami a úspěšně se vyhýbala všem studentům, kteří kráčeli po chodbách. Běžela až do Velké síně.

Hermiona zamířila k nebelvírskému stolu. Podívala se na prázdné místo, kde obvykle sedávala. Otočila se a posadila se na konec stolu. Snažila se ignorovat Seamuse, který se posadil na místo, které bývalo její.

Byl to naprosto hrozný den. Dracova krutá slova, Ronova obviňující tvář a Harryho pohled plný zrady. Když se totiž sešli ve společenské místnosti, nemohla jim dál lhát. Byla k nim naprosto upřímná a oni to nevzali zrovna nejlíp. Vlastně se jim ani nedivila. Teď jen mohla čekat na odpuštění.

Hermiona sklesle namazala kousek chleba, na který ani neměla chuť. Věděla, že Harry a Ron chtějí, aby jim řekla, že Malfoye nenávidí. Že Draco pro ni není ničím. Ale to ona nemohla. Nemohla říct, že Draca nenávidí, protože to není pravda. Stejně tak nemohla říct, že pro ni není ničím. Stále nevěděla, co pro ni Draco znamená, ale nic to určitě nebylo.

„Hermiono?“

Hlas prořízl její zamyšlení a ona vzhlédla. Harry seděl vedle ní a Ron se posadil naproti. Její okamžitou reakcí byl nával úlevy. Ale stačil jen jeden pohled na Ronovu kamennou tvář, aby se její pocit úlevy rozplynul. Zamračila se. „Rone, napadlo tě ještě něco hnusnějšího, co bys mi chtěl říct?" vyštěkla na něj.

„Hermiono,“ oslovil ji Harry. „Máme o tebe jen strach. Ron a já jen těžko můžeme chápat, jak jsi mohla ignorovat všechny ty věci, které Malfoy udělal. Chci tím říct, že nám dělal ze životů peklo, víš."

„Harry, já to vím. Já to všechno vím!" zéměř zakřičela. „Není to tak, že bych na to zapoměla,“ ztišila hlas, když se pár zvědavých studentů otočilo jejich směrem. „Ale je to minulost.“

„Máš ho ráda?“ zeptal se Harry a naprosto tím Hermionu zaskočil.

Čarodějka na něj chvíli jen zamyšleně hleděla. „Nevím, Harry. Vím, že to není odpověď, kterou chceš, ale já prostě nevím.“

Ron si odkašlal a Hermiona mu věnovala chladný pohled. „A co ty, Rone? Chtěl bys mi něco říct?“ zeptala se ho ostře.

Rudovlásek zamumlal něco nesrozumitelného a odvrátil od ní pohled. Hermiona chtěla něco říct, ale ozvalo se za nimi hlasité povzdechnutí. Ginny se posadila vedle svého bratra.

Zrzka chvíli pohledem zkoumala tvář svého bratra, než se otočila k Hermioně. „Myslím, že můj extrémně výbušný bratr se pokouší omluvit za vše, co ti řekl. Mám pravdu, Rone?“

Ron nevěřícně zíral na svou sestru a  Hermiona si nemohla nevšimnout, že jeho tváře trochu zrůžověly. Za to Harry vedle ní se snažil nesmát.

„Opravdu, Rone?“ zeptala se Hermiona bezbarvým hlasem. „Je ti to opravdu líto?“

Ronald znovu zamumlal něco, čemu Hermiona ani Harry nerozuměli.

„Ron říká, že se choval jako pitomec. Taky říká, že chce, abys mu odpustila. A co bylo to poslední?" Ginny se zamyšleně otočila na svého bratra. „Jistě, Ron ti chce taky říct, že v Doupěti spí v posteli s velkým plyšovým medvědem, protože se bojí bubáků."