Spolupráce ||Dramione, FF ✅

22. Kapitola

„Ale notak děvče, přestaň kňourat. Není to tak hrozné,“ řekla madam Pomfreyová přísně. Začínala ztrácet nervy. Parvati sebou neustále vrtěla a fňukala jako malá holka. „Slečna Grangerová je na tom hůř a nefňuká.“

Hermiona seděla na posteli vedle Parvati a sledovala ji ustaraným pohledem. „Bude v pořádku?“

Madam Pomfreyová začala něžně natírat trochu tmavě modré masti na Parvatinu tvář. „Popálila se jen trochu. Vy budete muset mít obvazy do zítřejšího rána a pak se uvidí," řekla, když se na ni obrátila.

Kudrnatá čarodějka vypadala sklíčeně. „Tak dlouho? Ale já mám spoustu úkolů."

Madam Pomfreyová vrhla na Hermionu přísný pohled. Bylo neobvyklé, že si studenti stěžovali, že nemohou dělat domácí úkoly. „Slečno Grangerová, mohla jste dopadnou ještě hůř, jeden den vás jistě nezabije."

Hermiona neochotně přikývla a podívala se na Parvati. „Jsi v pořádku? Je mi to opravdu moc líto.“

Parvati, která konečně přestala brečet, se na ni podívala uslzenýma červenýma očima. „To je v pořádku. To já jsem zakopla."

„Já vím, ale neměla jsem odměřovat lotosový kořen nad mým kotlíkem," povzdechla si. Moc dobře to věděla. Znala všechna bezpečnostní pravidla snad i pozpátku. A odměřování přísad mimo kotlík bylo na seznamu mezi prvními. Netušila, proč si na to nedala pozor. Možná to bylo tím neustálým pocitem, že ji po většinu hodiny někdo pozoroval. A bylo jí jasné, kdo ten člověk mohl být. Hermiona se však neodvážila otočit. Takže ano, vlastně za to může, Malfoy, protože ji svým pozorováním rozptyloval. Záhada vyřešena!

„Hotovo,“ hlas madam Pomfreyové vytáhl Hermionu z přemýšlení. „Slečno Grangerová, ne že si obvazy sundáte," řekla svým typicky přísným hlasem.

Hermiona beze slova přikývla a postavila se. Podívala se na své ruce, na kterých měla bílé obvazy a povzdechla si. Tohle je to nejhorší mučení, jaké kdy zažila. Kletba Cruciatus je nic oproti tomu, že nemohla psát. Vážně. A když se opatrně pokoušela hýbat prsty, věděla, že dnes fakt psát nezvládne. A to se jí ani trochu nelíbilo.

Parvati a Hermiona se rozloučily na schodišti nad vstupní halou. Parvati měla v úmyslu využít své odpolední volno, aby vyzkoušela nějaké líčení, které viděla v nějakém časopise nebo co. Parvati přísahala, že díky nové třpytivé tvářence půjde vidět téměř na kilometr daleko. Když jí o tom cestou z ošetřovny vyprávěla, Hermiona jen přikyvovala a sem tam ze sebe vydala nějaký zvuk, aby ji ujistila, že tomu rozumí. Ale ve skutečnosti to vůbec nechápala, protože ona šminkám rozuměla jako koza petrželi. Taky nemohla pochopit, proč by někdo chtěl zářit jako semafor. Poté zdvořile odmítla nabídku, že ji Parvati také nalíčí a rozhodla se místo toho projít kolem Černého jezera.

Hermiona se zastavila poblíž břehu jezera a hleděla někam do neurčita. Užívala si chvilku klidu. Najednou ji přepadl pocit, že ji někdo pozoruje jako v hodině lektvarů, ale tenhle pocit byl o dost nepříjemnější. Otočila se, ale nikoho neviděla.

„Draco?“ zavolala tiše.

Obloha se najednou zatáhla. Stíny stromů na kraji Zapovězeného lesa, jako by se natahovaly po Hermioně. Čarodějka se dál nervózně rozhlížela. Zahlédla nepatrný pohyb na kraji lesa. Na okamžik si myslela, že vidí postavu.

„Hermiono?"

Oslovená čarodějka leknutím vykřikla a otočila se za hlasem. Hagrid kráčel po cestě k ní.

„Hagride, něco tam...“ zarazila se, když se podívala zpět na místo, kde viděla nějaký pohyb. Nic tam však nebylo. „Myslela jsem, že jsem něco viděla,“ zamumlala a zmateně se zamračila.