Spolupráce ||Dramione, FF ✅

8. Kapitola

Hermiona nemohla spát. Neustále musela myslet na její setkání s Malfoyem v jejich pokoji. Byla si na sto procent jistá, že na zápas Mrzimoru s Havraspárem nešel schválně. Taky si uvědomila, že Malfoyovi došlo, že se mu vyhýbá.

Netušila, proč se mu začala vyhýbat. Neudělal vlastně nic špatného, kromě toho, že na ni křičel, ale to bylo více méně pochopitelné. Něco v její hlavě jí však našeptávalo, aby se od něj držela dál.

Hermiona se na posteli posadila a zamračila se. Najednou ji přepadl velmi divný pocit. Cítila, jako by se něco stalo. Zakroutila nad tím hlavou a řekla si, že to bude prostě ignorovat.

Po pár minutách se však zase posadila, protože ten divný pocit nechtěl zmizet. Naopak, byl stále silnější.

Čarodějka s povzdechem vstala a navlékla na sebe tenký župan. Z nočního stolku si vzala hůlku a zamířila z dívčí ložnice ven. Její podvědomí ji vedlo ven ze společenské místnosti. Šla tichým, ale přesto rychlým krokem a vypadalo to, jako by naprosto přesně věděla, kam má jít.

Procházela jednu chodbu za druhou, až nakonec prošla vstupními dveřmi hradu a ocitla se venku na školním pozemku. Zastavila se a pohledem skenovala okolí. Udělala pár kroků vpřed. Najednou si všimla osoby ležící v trávě a rychle se k ní rozběhla.

„Promerlina," zašeptala, když si všimla blonďatých vlasů, které nemohly patřit nikomu jinému, než Dracu Malfoyovi.

Přiběhla k němu a klekla si vedle něj. Vší silou ho přetočila na záda, neboť ležel na břiše. Vlasy měl rozcuchané, sem tam mu z nich trčela stébla trávy a tvář měl špinavou od hlíny.

„Malfoyi," zašeptala, když ho chytila za ramena a jemně s ním zatřásla. Blonďák však nereagoval. „Malfoyi," řekla už zvýšeným hlasem a zatřásla s ním silněji, ale ani to nepomohlo. „Tebe mi byl čert dlužný," zavrčela a namířila na něj hůlku. Použila na něj levitovací kouzlo, díky kterému ho odlevitovala až na ošetřovnu.

***

„To už je podruhé, cos zachránila Malfoye,“ zakroutil hlavou Ron během toho, co si vytahoval učebnice ze své tašky. „Co vy dva spolu pořád máte?"

Hermiona zakoulela očima. „A co jsem jako měla dělat? Nechat ho tam? Nebo si do něj třeba ještě kopnout?" zněla naštvaně. Už ji ty neustálé otázky od Rona vážně vytáčely. Čekala jen, kdy začne zase vymýšlet ty své fantasmagorické teorie. „Není tak zlý,“ zamumlala, aniž by nad tím přemýšlela a ihned toho litovala. Doufala, že to Ronald nezaslechne, ale to se přesně stalo.

Ron na ni hleděl, jako by jí narostla druhá hlava. „Že není? Malfoy, že není tak zlý?“ zrzek se naklonil přes nízký stůl a přitiskl jí ruku na čelo. „No, horečku nemáš, ale stejně si myslím, že bys měla jít navštívit madam Pomfreyovou.“

„Rone!“ Hermiona odstrčila jeho ruku a zamračila se na něj. „Jsi naprosto směšný. Harry, řekni mu, že je směšný.“

Harry vzhlédl od své eseje do Lektvarů s výrazem, který měl naznačit, že doufal, že ho z tohohle jejich rozhovoru vynechají. Nerad se do toho míchal. „Hermiono, tak trochu s Ronem souhlasím. Vždycky to byl povýšený a arogantní idiot. Nemyslím, že zrovna on by byl schopný se změnit.“ 

„Vidíš?" ušklíbl se posměšně Ron. „Malfoy se nikdy nezmění, Hermiono. A jestli si to myslíš, tak ti očividně chybí zdravý rozum," řekl a chtěl se začít věnovat psaní eseje, ale když uviděl Hermionin rozzuřený obličej, ztuhl. Otočil se na Harryho a hledal u něj podporu, ale ten jen zavrtěl hlavou, protože moc dobře věděl, že Ron překročil hranici.