Spolupráce ||Dramione, FF ✅

27. Kapitola

Hermiona vztekle přecházela po dívčí ložnici tam a zpět jako lapená šelma v kleci. Parvati spolu s nějakou dívkou z nižšího ročníku seděly na její posteli. Chystaly se lakovat si nehty nebo co a dělat další holčičí činnosti, ale nyní se zájmem pozorovaly kudrnatou čarodějku, která vypadala poněkud legračně.

„Hermiono,“ Parvati už to nemohla vydržet a členku Zlatého tria oslovila. „Děje se něco?“

„Zapomněla jsem svou učebnici lektvarů v knihovně,“ odsekla Hermiona, jako by za snad mohla její spolužačka. Poté si podrážděně odfrkla. „Nemůžu uvěřit, že jsem svou učebnici lektvarů nechala v knihovně.“ Zastavila se a zadívala se na hromadu knih, které měla rozházené po posteli.

„Proč teda nejdeš do knihovny a nevezmeš si ji?“ zeptala se Parvati zmateně s pozvednutým obočím. Nechápala, co je na tom tak hrozného.

Kudrnatá čarodějka se na Parvati zamračila. To už ji samozřejmě napadlo, není blbá, že jo.

„Co je?“ zamračila se na ni Parvati. „Víš, celý den se chováš vážná divně, Hermiono.“

Oslovená dívka zakoulela očima a začala znovu přecházet sem a tam. Snažila se ignorovat zaujaté pohledy dvou čarodějek. Parvati měla vlastně pravdu. Vážně se chovala divně a dokonce se tak  i cítila. Ale to se dalo čekat, že? A to všechno byla jen jeho chyba. Koho taky jiného, že.

Jen kvůli němu se cítila naprosto prázdná. To on může za to, že se cítí tak mizerně. Nejraději by ho našla a vymlátila mu z obličeje ten jeho malfoyovský úšklebek, za se který mu nejeden student chtěl projít po páteři.

Hermiona podrážděně zasténala. Nedalo se nic dělat. Vzala si z postele lehký svetr a oblékla si ho a poté si přehodila svou školní tašku přes rameno. Parvati a ta druhá dívka, kterou Hermiona neznala, pobaveně sledovaly, jak kudrnatá čarodějka vyběhla z dívčí ložnice, plná odhodlání dostat svojí učebnici lektvarů zpět. Nebo zmlátit Draca, kdo ví...

Trvalo jí jen pár minut, než se dostala do knihovny. Většina studentů nyní byla na cestě do Velké síně na večeři a s trochou  štěstí mezi nimi bude i Malfoy. Hermiona se celý den snažila různě zaměstnávat svou mysl, aby nemusela myslet právě na něj. Ne, že by se jí to zrovna dvakrát dařilo.

Hermiona udělala vše, co bylo v jejích silách, aby na něj nemyslela. Ublížil jí, hrozně moc. Stalo se přesto to, co si slíbila, že se rozhodně nestane. Nikdy neměla v úmyslu dopustit, aby se k ní ten zatracený had dostal tak blízko. A přesto se mu to podařilo. Dostal se jí pod kůži a cítila se kvůli tomu naprosto mizerně. Cítila se neskutečně slabá. Tohle neměla dovolit.

V knihovně bylo více lidí, než by očekávala. Bylo tam několik havraspárských studentů, které znala a také pár mrzimorských. Všechny pohledy byly upřeny na ni, když procházela knihovnou. Měla by být na ty pohledy za těch několik dní možná už zvyklá, ale pravdou je, že si na to asi nezvykne nikdy. Pořád se cítila nepříjemně a snad ji to i rozčilovalo.

„Slyšel jsi, co se říká?" zašeptal někdo nalevo od ní. „Jo, je to ona."

„... zamilovaná do Malfoye, věřila bys tomu? Představ si to, nebelvírka a zmijozel. A ještě k tomu ten smrtijed Malfoy, " ozval se další hlas, tentokrát z pravé strany.

Hermiona se zastavila a vztekle se obrátila na skupinu pomlouvajících studentů. Nastalo trapné ticho, protože všichni okamžitě upřely své pohledy ke stolu u kterého seděli a dělali, jako by tam snad vůbec nebyli. Ještě chvíli tam stála a chtěla jim něco říct, ale nakonec nad tím zakroutila hlavou a pokračovala ve své cestě.