Spolupráce ||Dramione, FF ✅

3. Kapitola

„Mají štěstí, že jsou naživu, Minervo,“ uslyšel tichý hlas. Draco s tichým zavrčením otevřel oči a chtěl autorovi toho hlasu vynadat, že ho vyrušuje ze spánku. Jenže najednou jej zaplavila vlna bolesti. Pod tím náporem zase oči zavřel a zatnul čelisti. Zhluboka se nadechl a snažil se tu bolest nějak potlačit. Tak jak ho to učil Lucius. Ale účinek to mělo takový, že ho spíše zaplavila vlna hněvu, než úlevy. Zase mu jeho otec lezl do hlavy a jemu to už vážně leze na nervy. Ještě několikrát se zhluboka nadechl a otevřel oči. Bolest byla o něco snesitelnější.

Rozhlédl se po místnosti, ale moc toho neviděl, jelikož z obou stran jeho postele byly zatažené závěsy. Poznal, že rozhodně neleží ve zmijozelské ložnici. Uvědomil si, že leží na ošetřovně a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo a jak se tam dostal.

„Profesoři o tom vědí?“ stejný hlas znovu zašeptal a Draco poznal, že patří madam Pomfreyové.

„Samozřejmě, Poppy,“ odpověděl jí jiný hlas, který Draco také poznal. Profesorka McGonagallová. „Pan Vector se nabídl, že půjde s Hagridem do Zapovězeného lesa, aby to stvoření chytili. Ostatní hlídají na školních pozemcích, kdyby se Mantichora znovu objevila.“

„Proč ji sem vůbec přinesli? Vím, že Hagrid má slabost pro příšery, ale tohle je už trochu moc. Vždyť je to mohlo zabít, Minervo,“ rozčilovala se madam Pomfreyová.

„To misterstvo ji sem poslalo k bezpečnému uchování, dokud ji nebude možné řádně zlikvidovat a Hagrid je jediný, kdo zvládne takovou ohavnost," odpověděla profesorka McGonagallová tiše.

„Jak se tedy ta příšera dostala ven z klece?" zeptala se madam Pomfreyová.

„To zůstává záhadou, Poppy," odpověděla ředitelka s povzdechem. „Klec není nijak poškozená, někdo to stvoření musel vypustit ven."

Draco si začal vzpomínat. Cesta k Hagridově hájence, Mantichora, útok a hnědé oči plné emocí, které prvně nedokázal k nikomu přiřadit. A pak mu to došlo... „Grangerová,“ zasyčel. Byla tam, ale proč? To neměl tušení. Bolest mu znovu začala zamlžovat paměť. „Zachránila mě,“ zamumlal si sám pro sebe v dalším uvědomění.

Hlasy utichly. Madam Pomfreyová přispěchala k Dracově lůžku s  profesorkou McGonagallovou v patách a roztáhla závěsy na jedné straně jeho postele.

„Pane Malfoyi,“ řekla zdravotní sestra tiše. „Musíte být zticha, aby jste nevzbudil slečnu Grangerovou.“

Draco pozvedl obočí. Tak on jen tak tak přežije útok Mantichory a ještě ho ta bába sjede jak skluzavku, že má být ticho, aby nevzbudil chudinku Grangerovou. To je vrchol!

Blonďatý chlapec zakoulel očima a opatrně otočil hlavu do strany, aby se podíval na postel vedle té své. Ten pohyb mu způsobil velkou bolest, ale dlouholeté zkušenosti mu umožnily to skrýt před ostražitýma očima sestry. Na vedlejší posteli viděl, jak se huňaté vlasy Grangerové roztahovaly po polštáři a lemovaly její bledou tvář.

„Co s ní je?“ jeho hlas zněl drsně, když vycházel z jeho popraskaných rtů. Nemohl si vzpomenout, jak se zranila.

„Slečna Grangerová má zlomené zápěstí a tři žebra, která jí málem prorazila plíce," madam Pomfreyová se snažila znít neutrálně.

„Bude v pořádku?“ Draco byl šokovaný z té otázky, která mu vyletěla z úst, aniž by mad tím přemýšlel. Stejně jako madam Pomfreyová a profesorka McGonagallová. Obě starší čarodějky se na sebe podívaly s mírně pozvednutým obočím, což Draca trochu rozčílilo. Nechtěl se na to zeptat, prostě to z něj vyletělo. Asi.