Spolupráce ||Dramione, FF ✅

17. Kapitola

„On byl co?“ zeptal se znovu Draco a přerušil tak Hermionu uprostřed věty.

Kudrnatá čarodějka se zhluboka nadechla, aby potlačila nutkání ho nakopnout. „Rytíř," odpověděla a usmála se na něj zářivým úsměvem, jako by mu to všechno mělo dávat smysl, protože jí to očividně smysl dávalo. Draco se na ni hluboce zamračil. On v tom teda žádný smysl neviděl a štvalo ho to. Nestávalo se totiž často, že by něco nevěděl, byl prostě od přírody geniální, že ano. „V knize se píše, že ve 14. století vznikl nějaký velmi tajný spolek čarodějů," pokračovala ve vysvětlování. „Podle knihy s nimi měli rytíři bojovat."

„Cože? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Ten bláznivý duch Binns stále dokola žvaní o Goblinských revolucích a dalších nezajímavých hovadinách, ale o nějakém tajném spolku se ani jednou nezmínil.“ Draco se znovu zamračil.

„No, pak už by nebyl tajný, kdyby o něm každý věděl, ne?“ zeptala se posměšně Hermiona.

Draco zakoulel očima. „Co je to vlastně za spolek? Má nějaké jméno nebo něco takového?“

„Samozřejmě, že má jméno," odpověděla Hermiona tónem, který Dracovi naznačoval, že je to přece úplně jasné, tak ať se neptá na takové hlouposti. „Jen nevím jaké," zazubila se a pokrčila rameny.

„Jak jako, že nevíš?" zeptal se blonďák nevěřícně.

„Nikde jsem ho nenašla," řekla Hermiona během toho, co listovala knihou. „Každopádně má to něco společného s ministerstvem. Podle toho, co jsem přečetla, dělali vše, co bylo v jejich silách, aby ministerstvo zničili, když bylo pod kontrolou nějakých temných čarodějů, nejspíš to byl ten tajný spolek. Ti rytíři byli něco jako bystrozoři. Měla jsem ten symbol poznat hned.“

„Podařilo se ti to celé zjistit díky malému obrázku, který jde jen stěží vidět?" Draco nechápavě pozvedl jedno obočí.

„Vlastně ano," odpověděla Hermiona a hrdě vystrčila bradu dopředu. „Tak šup, máme spoustu práce."

***

Další ráno Draco procházel chodbou, která vedla do knihovny. S Hermionou v jejich pokoji strávil skoro celou noc a stejně měli ještě hodně práce. Bez ohledu na to, kolik času tam strávili, užíval si její přítomnost a když byl čas se rozloučit, nechtělo se mu.

Téměř všechny chodby byly opuštěné, protože většina studentů byla na cestě na večeři. Draco zaregistroval pohyb a podíval se tím směrem. Hermiona se objevila na schodech po Dracově pravici. Zachytila ​​jeho pohled a usmála se. Chtěl ihned vykročit k ní, ale pak se zastavil a rozhlédl se kolem. „Co když..."

„Neboj se, nikdo neuvidí, že se bavíš s mudlovskou š-“

„Neříkej to," zavrčel dřív, než to stihla doříct. „To jsem rozhodně říct nechtěl."

„Dobře,“ řekla tiše a odvrátila od něj pohled. Poté v tichosti společně pokračovali směrem ke knihovně.

Byli v půli cesty do jejich pokoje, když se odněkud vynořila Pansy Parkinsonová.
„Draco!“ Prázdnou knihovnou se rozezněl její veselý hlas. Přišla k němu a ovinula mu ruce kolem krku takovou silou, že klopýtl a málem srazil Hermionu na zem. Hermionina taška jí sklouzla z ramene a dopadla na podlahu. Téměř celý obsah tašky se vysypal na podlahu.

„Draco,“ zavrněla Pansy, aniž by věnovala Hermioně nějakou pozornost a přitáhla si ho blíž. „Kde ses v poslední době schovával? Chyběl jsi mi.“

Hermioniny oči po těch slovech nebezpečně potemněly. Dělala však, jako že jí to vůbec nezajímá a že vůbec nemá chuť tu zmiji chytit kolem krku a omlátit její hlavu o všechno v dosahu. Ne, vůbec nemá chuť jí poslat jednu Avadu mezi oči. Ne, ani trochu. Kousla se do jazyka a začala sbírat své věci z podlahy.