A vy jste ..?

13. Kapitola

,,Do háje! Do háje, do háje, kruci!! Kolik je hodin?" vykřiknu nahlas do prázdného potemnělého pokoje.

Mezi oblíkáním si školních džínů, rozčesáváním si vlasů a svačením včerejšího croissanu se snažím rozpomenout si, zda mi podvečerní cvika z angličtiny začíná už za pět minut, nebo za půl hodiny. Ne, že bych za půl hodiny stihla všechno včetně sprintu na tramvaj, ale pořád by mě to trochu uklidnilo. Zrovna dneska, kdy píšeme závěrečný test z prvních pěti lekcí, jsem chtěla být ve škole opravdu včas.

Kdybych včera odřekla kamarádovi kolaudačku, možná bych se po dvou večerech společenských aktivit s Marikou konečně vyspala a neusla bych dnes po ranní přednášce jako mimino. Ale.. nešlo to. Nejít tam. Plánoval ji dlouho předem. A taky ho Marika chtěla poznat.

A když chce tvoje nejlepší kámoška poznat nového chlapa, tak jí to co? Správně, čtenářko. Umožníš. Kór, když víš, že po amazonce - jako je ona - touží už několik let.

Jsem prostě ta nejlepší kámoška na světě! Proč bych měla poslouchat ty SVÉ biologické potřeby, že jo?

Konečně najdu mobil a srdce mi poskočí radostí.

,,Cvika odpadaj. Dojděte na jedno," píše spolužák na skupinový chat třídy.

Na pivo ale nepůjdu. Spíš na víno. Na skleničku, či na dvě. S někým, kdo to tak ještě úplně neví.

Bude to překvapení. A možná se dostane i na ty mé. Ehm. Potřeby.

Svléknu se ze školního oblečení a navléknu si na nohy nové černé silonky, ke kterým mám sladěnou krajkovou podprsenku a nohavičkové kalhotky. Nakonec si obléknu vínové áčkové šaty s průhlednou látkou podél boků. Dekolt si ozdobím černými korálky. Podívám se na sebe do zrcadla a pohladím si šaty. Sluší mi to. Fakt, že jo. Marika, která mě nepustila z obchoďáku dřív, než jsem si koupila všechno od spodního prádla po kabátek, by se módním stylingem mohla živit.
Vyfoukám si vlasy, navoním se parfémem a obuju si kozačky z hladké černé kůže.
Parfém moc hezky voní. Připadám si tak...žensky.
Blejsknu se rychle v zrcadle, zamknu za sebou byt a rychle vyrazím na vlak.

Z vlaku pošlu Marice mou novou vizáž a la ona, se zprávou, že přijdu, jak nejrychleji to půjde.

Ani ne do minuty mi pípne esemeska: „Jestli si tě dnes nezatáhne do místnosti pro zaměstnance, tak bys ho měla vyměnit. Jsi kost, sis!"

Obratem jí odpovím: „ Říkala jsem ti přece, že tam takovou místnost nemají."

Marika se ale jen tak nevzdává: "Přiznej si konečně, že to chceš."