A vy jste ..?

10. Kapitola

Otevírám pomalu oči a mžourám před sebe. Rozmazaný obraz se mi rozostřuje a já začínám poznávat okolí a rozvzpomínat se, co se před pár hodinami všechno stalo. Zaženu ten tísnivý porozchodový pocit prázdnoty a zadívám se na osobu, která spí vedle mne. Překvapí mě fakt, že mi jeho blízkost nevadí. Vlastně je mi docela příjemná. Zvláštní. Obvykle si lidi držím spíše od těla. Je to snad proto, že mi slíbil, že se do mě nezamiluje a tím pádem mi nikdy nezlomí srdce? Sama sebe svým uvažováním pobavím.

„Lou?"

Až po chvíli si uvědomím, že mluví na mě. „Kolik je hodin?" Zeptám se zbrkle. Musí být hluboká noc nebo brzké ráno.

„V sedm hodin vám jede vlak. Klídek, Šípková Růženko, neusnula jste na sto let."

Zasměju se, protáhnu se a začnu se chystat k odchodu. Joe mezitím doladí pár věcí ve vinárně a zamkne za námi dveře.

K nádraží jdeme mlčky. Oba ponořeni do svých myšlenek. Myslím na svůj dosavadní život a uvědomuji si, že i když mi osud do cesty postavil nejednu překážku, jsem v podstatě šťastný člověk.

Zničehonic Joe promluví: „Tam na tom rohu vás opustím, nádraží poznáte snadno, je to ta velká žlutá budova s tím typickým modrým nápisem."

V tu chvíli jakoby zpanikařím. Vím, že je čas jít, ale já se do své reality nechci vrátit. Ne bez neznámého chlápka s křivým úsměvem a hnědýma očima, který vnímá život jinak než já. Prožil věci, které si umím sotva představit. Pomohl mi uvědomit si, že se každou chvíli na světě odehrává nekonečné množství příběhů, nejen ten můj. Že můj smutek je jen kapkou v oceánu trápení. Za jednu jedinou noc naučil o životě tolik. Potřebuju ho vidět znovu!

„Mám telefonní číslo!" Vyhrknu na něj.

„A?" Podívá se na mě s nečitelným výrazem.

„Pokud je číslo moc osobní, můžu si vás přidat na Skype. Máte účet na Skype?"

„Takže takhle to chcete? Psát si se mnou, potom si volat a pokusit se změnit nezměnitelné...?"

„Nechci s váma chodit! Vždyť víte, že se k sobě nehodíme. Prostě si jen najděte člověka s nickem Lou44." Odpovím.

„Proč?" pokračuje nesmlouvavě.

„Protože mi ve vaší přítomnosti bylo fajn. A pokud se nemýlím, tak vám v té mé taky. Chtěla bych vás vidět znovu." Vyhrknu ze sebe dřív, než si stačím uvědomit, jak sebevědomě ta slova zní z mých úst.

V jeho výrazu se něco změní. Chvíli přemýšlí a pak mi konečně odpoví: „Tak jo."

„Tak jo. A jsem teda pro tu třetí možnost." Navážu na téma z večerního rozhovoru. Cítím na sobě jeho spalující pohled, a tak zaváhám: „Možná..."

Má dodatečná odpověď se mu očividně nelíbí: „Já nehraju na možná, Lou."

Ani nevím, jak se to stane, ale Joe si mě přitáhne za tašku přes rameno a políbí mě. Chci něco namítnout, ale on vyhledá mé rty ještě jednou. „Chcete mě, jen to ještě nevíte." Zašeptá mi do ucha. Pak se otočí na patě, a než se stačím vzpamatovat z toho, co se právě stalo, téměř mi zmizí z doslechu.

„Běžně se s cizími muži takto nelíbám. Celkově, jen tak s někým se nelíbám!"

Joe se vrátí o pár kroků zpět a očividně pobaven mým rozhořčením, dodá: „Jste moc krásná, mademoiselle. Neodolal jsem." Mrkne na mě a dodá: „Pokračování možná příště, Lou."

Nemůžu se ubránit pocitu, že proti mě hraje moji vlastní hru. Ale než stihnu vymyslet vhodnou odpověď, Joe zmizí v ulicích probouzejícího se města.

Ačkoliv se mé velmi dobře ozbrojené superego snaží bojovat proti myšlence, která mi právě vyvstane na mysl, vzpomenu si na známý film Friends with benefits a zaculím se.