A vy jste ..?

11. Kapitola

Když se mi ani po dvou týdnech Joe neozve, začínám si myslet, že na mě zapomněl. Jeho nezájem mě mrzí, ale nemůžu říct, že bych nebyla na tuto lidskou vlastnost zvyklá.

Možná že je dobře, že zůstane jen vzpomínkou na hořkosladký večer. Třeba patří mezi ten typ lidí, kteří na první dojem působí lépe než na ty další.

Navíc, nejsem zrovna v dobrém rozpoložení. Celé dny brečím, a když se dám
v rámci možností do pohody, tak se učím. Dokonce i má nejlepší kamarádka Marika vzdala veškeré pokusy mě přesvědčit, že je dobře, že mám od toho nevěrníka konečně pokoj. Nechává mě, ať jsem smutnou a lítostivou. A já jsem ji za to vděčná.

Pak ale jednoho večera zapnu počítač, abych zkontrolovala, jestli se mi už ozvala paní magistra s reakcí na mou esej. Málem se překvapením zakuckám, když spatřím oranžové okénko značící novou zprávu na Skype.

„Dobrý večer, Lou! Jste tam? Představte si, že Skype se mi snaží namluvit, že jste neviditelná! Dobrá kravina, co? Já vás totiž ještě před pár dny viděl. Vlastně, nejen to..."

Podívám se na monitor a zasměju se. Ne proto, že mi poslal mrkajícího smailíka. Ne pro jeho sebevědomý způsob, jak se mi snaží připomenout náš společný večer. Jsem prostě ráda, že se mi ozval. A něco mi říká, že dnešní večer bude hodně zajímavý. Sednu si ke stolu, přepnu se na „režim Lou" a odepíšu mu.

Netrvá dlouho a naše témata se rozběhnou do nejrůznějších směrů. I do těch, do kterých jsem ještě nikoho nikdy nepustila. Dokonce ani Mariku. Náš rozhovor má formu jakýchsi otázek. Ty si navzájem pokládáme a pak čekáme na odpověď. Tedy, Joe čeká. Toho snad žádná má otázka nezaskočí, naopak, on sám mě pobízí k tomu, abych se ptala na větší a větší detaily. Mlátí se ve mě pocity slušnosti a zvědavosti. Nakonec ty méně mravné vyhrajou. Ale asi je to tak dobře, protože...

Protože člověk si má přece užívat daný okamžik, že ano, čtenářko?

Pravda je, že si nejsem jistá, jestli spolu nekomunikujeme naposledy. S tímhle tempem na něj možná budu chtít po dnešní noci zapomenout. Nedokážu si představit, že bych kolem něj prošla po ulici, aniž bych se nezačala červenat.
A už vůbec nevím, jak bych s ním po dnešku dokázala znovu mluvit.

Ano, vím, že jsem se s ním chtěla zase vidět, ale...

Uvědomuju si, že lidi jako on do mého života nikdy nepatřili. A nevím, jestli to chci měnit. Má image „slušné holky" by hodně utrpěla. Už tak je to s ní na hraně. Asi by bylo nejlepší, kdybych na Lou zapomněla hned poté, jak se Joe odhlásí ze Skype. Odstranila bych si ho z kontaktů a byla bych zase sama sebou. Nebo jsem víc sama sebou jako Lou?!

Teď se naštěstí rozhodovat ještě nemusím. Ještě ne. Realita přece začíná až
s prvními paprsky.

Ten pocit naprosté otevřenosti, ke kterému se v průběhu noci dopracuju, je úžasný. Je prostě...

Jak bych ti to jen přiblížila...? Už vím! Je to, jako kdybys hrála hru zvanou „Flaška", akorát s tím rozdílem, že se před tím druhým „svlíkáš" daleko víc, než kdyby ses svlíkala doopravdy. Odkrýváš mu své nitro. Jdeš hloub...

Píšeme si několik hodin. Po chvíli čas tak nějak ztratí svůj význam. Z čistě psané komunikace přejdeme k videochatu a Joe se mi otevře ještě víc. Vypráví o své rodině, o mamince, o otci, o svém dospívání, o kamarádech a divokých večírcích. Dokonce i o dívkách a ženách, se kterými spal. Ale hlavně mluví
o Kissy. Jestli existuje "láska až za hrob", tak je to ta jeho k ní. Svítí mu oči, když o ní mluví a když zrovna vzpomíná na to hezké, působí skoro šťastně.

Dokonce i já překvapuju sama sebe. Ačkoliv se trochu vyhýbám citlivému tématu „máma", píšu docela podrobně o své minulosti. Joe se dozví dokonce i o tom, že jsem byla jako dítě šikanovaná a že můj táta hodně pil. Vlastně chlastal. Taky mluvím o svém naivním já, které se zamilovalo a tvrdě narazilo. Joe nezmíní, že už tento příběh slyšel ve vinárně.

Čas od času pošle do chatovacího okénka nějaký vtipný smajlík. Nebo dvojsmyslný smajlík. Záleží, o čem si zrovna píšeme. A já se usmívám, směju se, brečím, dohaduju se s ním, červenám se a divím se, jak s tímhle individuem mohla vůbec nějaká holka chtít chodit. V duchu však děkuju náhodě, že mi přivedla takového člověka do cesty.

A když pak někdy k ránu uslyším zvuky prvních tramvají, cítím se „svlečená"
do poslední nitky, ale hlavně v sobě necítím žádný negativní pocit. Naopak, jsem naprosto klidná a dobře naladěná.

I přesto všechno bych ho neoznačila za kamaráda. Kamarád je pro mě někdo, s kým sdílím stejné hodnoty, postoje a názory a v podstatě máme i stejný životní styl. Joe je člověk, který toho hodně prožil a jeho zkušenosti s lidmi a se životem, jako takovým, se od těch mých dost liší. I proto se s ním v mnoha ohledech vůbec neshodnu. I dospívání jsme prožívali o dost jinak: on trávil čas v obložení spousty kamarádů a holek, které ho měly za „pana dokonalého". Já jsem byla spíše plachá holka a velká knihomolka, která měla vždy jen pár dobrých kamarádek a s klukama se začala poprvé bavit až na online seznamce. A co se týče našich povah, já jsem optimistická, někdy až naivní. On je pesimista
a cynik. A tak bych mohla pokračovat...

Pokud si doufala, že se dáme dohromady, časem se vezmeme a budeme mít kopu dětí, zklamu tě. Joe není můj „princ na bílém koni". Zároveň ani není můj kamarád - neberu ho tak.

Nevadí, když náš vztah zatím nebudu nijak definovat? Možná že slovo, které by náš vztah přesně popsalo, ani neexistuje.

Čtenářko?!

O tom ani neuvažuj! Řekla jsem, že o něm nepřemýšlím jako o kamarádovi. Tím pádem „kamarád s výhodama" nepřipadá v úvahu. A „milenec" už vůbec ne! Ať už je Lou jakákoliv, pořád mám nad sebou docela dobrou kontrolu. Tenkrát na nádraží jsem přece ani neměla možnost jej od sebe odstrčit. Byl rychlejší než já. Anebo se pletu?