A vy jste ..?

8. Kapitola

„Narodil jsem se v Kanadě. Můj otec je Kanaďan a moje maminka byla Češka. Z její tragické smrti se otec dlouho vzpamatovával. Spousta lidí si myslela, že mou výchovu nezvládne, asi proto, že jsem byl vždycky divoké dítě a po smrti mámy jsem zlobil snad ještě víc. Zpětně si říkám, že to bylo hlavně ze smutku. Raději jsem otce viděl naštvaného než se slzami v očích. Staral se o mě moc hezky: hrál si se mnou, četl mi na dobrou noc, časem se mnou psal úkoly
a o víkendech mě bral na výlety.

Pak jednou odjel na pár týdnů na výzkumnou expedici a vrátil se v doprovodu cizí ženy. Cizinky, mám-li být přesný. Řekl mi, že je to jeho kolegyně. Že s námi bude na chvíli bydlet, a že jí společně ukážeme krásy Kanady. Bylo mi sice jen jedenáct, ale byl jsem dost starý na to, abych poznal, že se můj otec znovu zamiloval. Zpočátku jsem se jí vyhýbal. Ne, že by mi vadilo něco konkrétního, spíš jsem měl pocit, že se mi snaží nahradit maminku, což bylo nemožné.

Minuly dny, týdny, měsíce a ona pořád ještě neměla Kanady dost. Ani nás
a vlastně ani my jí. Zamiloval jsem si ji i přesto, že jsem se s ní musel dělit
o otcovu pozornost.

Idylka mezi mnou a mou "náhradní" mámou trvala jen do okamžiku, kdy jsem se jí začal vyptávat na její minulost. Věděl jsem, že je tohle téma tabu, ale její nedůvěra mi přišla vůči mně i tátovi nefér. Ona o nás věděla spoustu věcí i z doby, kdy ještě žila máma. Dokonce znala i mnoho detailů o ní! Troufám si říct, že by ji poznala podle pouhého úsměvu, kdyby ji potkala na ulici.

Čas od času jsem se jí zeptal na její původ a na její rodinu. Přišlo mi velmi zvláštní, že o nich nikdy nemluví. Ani o rodičích, ani o sourozencích, dokonce ani o kamarádech. O nikom. Tajila mi i svůj původ. Kdykoliv, když jsem se jí zeptal na něco osobního, změnila téma.

Jednou jsem se jí na rovinu zeptal, jestli mi náhodou něco netají a pokoušel se "přečíst" její výraz. Když mlčela, šel jsem za otcem. Zeptal jsem se ho, jestli mu nevadí, že o ní skoro nic nevíme. Jen mi odpověděl, že její minulost není jeho věc a už vůbec ne moje, a poslal mě pryč. Na mou otázku, jestli se s ní proti mně náhodou nespiknul, mi nedokázal uspokojivě odpovědět a já měl najednou pocit, že je pro otce důležitější než já. Což byla rána pod pás.

Uvnitř mě to vřelo. Pamatuju si, že jsem seběhl schody, rozrazil dveře
do kuchyně a seřval ji za to, že kvůli ní se mnou otec nemluví na rovinu. Vyčetl jsem jí, že kdyby mě opravdu brala jako svého syna, byla by ke mně upřímná. Že to tak přece lidi, kteří se mají rádi, dělají - říkají si pravdu, hezkou i tu ošklivou. Ale pravdu! Tak moc jsem si přál, aby mi něco odpověděla. Aby mě ujistila
v tom, že mě má ráda a dala mi odpovědi na mé otázky. Ale ona jen mlčela
a dívala se do země a brečela. Zachoval jsem se jako hulvát, poslal jsem ji
do prdele a přidal jsem ještě pár dalších českých nadávek, které jsem se jako dítě naučil od bratránků z máminy strany. Když ta slova slyšela, zalapala
po dechu. Pak jsem rázným krokem odešel z kuchyně a vypadl ven.

Nikdy jsem se tak neožral jako tenkrát. Když jsem se dobelhal k ránu domů, nikdo na mě nečekal. Dokonce se ani nezeptali, kde jsem večer tak dlouho byl. Jako by jim bylo moje hulvátské chování naprosto ukradené. A právě toho zvláštního rána se veškeré stability mého dosavadního života rozpadly v prach.

V předposledním ročníku střední školy jsem se rozhodl odstěhovat se do České republiky a osamostatnit. Otec byl sice proti, ale na mém rozhodnutí začít nový život v mámině vlasti to nic nezměnilo."

„Chtěl jste se přestěhovat k rodině vaší mámy a bydlet s nimi?"

„Ne. To by pro mě bylo až moc bolestné. Má teta a máma byly dvojčata. Jednovaječná. A je pravda, že jsem tetu a její rodinu viděl naposledy coby malý kluk. Bylo to jinak. Prostě jsem chtěl začít žít sám. Od začátku. Ale zároveň máte asi trochu pravdu, Lou. Ačkoliv jsem věděl, že mi stěhování do Česka mámu nevrátí, měl jsem pocit, že jí tak budu blíž. Byla úžasná. Tak moc jí na mě
a na otci záleželo. Možná, že byl hlavou rodiny. Máma však byla jejím srdcem."