A vy jste ..?

16. Kapitola

V pondělí odpoledne mi na přednášce francouzské literatury přes celou učebnu zapípá esemeska. Zatímco si mě úzkoprsá docentka měří svým nekompromisním pohledem, nahmatám v kabelce po paměti mobil a rozkliknu si zprávu.

Píše mi Joe: „Je příliš krásně na to, abyste proseděla celý den ve škole. Čekám na vás v parku."

Nejprve chci hrát uraženou, protože nedávno zničehonic ukončil bez rozloučení náš telefonní rozhovor a pak se několik dnů ani neozval. Omluvil se mi teprve včera na Skype. Argumentoval tím, že se mu uprostřed mého monologu někdo pokoušel dovolat. Prý to mohl být člověk, který má nějaké informace o Kissy. Jestli je Joe něčím posedlý, pak je to právě pátrání po ní. Ne, že bych nechápala, že mu je po ní děsně smutno, ale já osobně bych s omluvou tak dlouho neotálela. Kdybych byla náladová a vztahovačná, tak už bych s ním po takovém incidentu nemusela vůbec promluvit! Má štěstí, že jsem tak tolerantní a opravdu přemýšlím o tom, že bych mu dala přednost před školou.

Nakonec si po další půlhodině docentčina nezáživného čtení prezentací přiznám, že mi dnes neplánované setkání opravdu přijde docela vhod
a nenápadně opustím učebnu. Nemám zrovna dobrou náladu, doufám však, že mi ji Joe pomůže zlepšit. Třeba mi i poradí s mým problémem, když se mu svěřím. Mám pocit, že je Joe tentokrát dokonce lepší varianta než Marika.

Spatřím ho hned. Neznám moc lidí, kteří by si koncem října sedali do parku
na vlhkou zem, četli si knihu a kouřili u toho cigaretu.

„Tohle by měla být povinná četba pro dospělé." Řekne na místo pozdravu.

„Něco jako vaše Bible?" reaguju na jeho komentář o knize Malý princ, kterou drží v rukou.

„Tak bych to neřekl. Ale je pravda, že mě obohatila o skutečnosti, které jsem si dřív neuvědomoval." Odpoví a konečně vzhlédne ke mně: „Máte pěknou šálu, takovou přeplácanou barvama" řekne a zakření se.

„Co vás ta kniha naučila?" Zeptám se a ignoruju skutečnost, že právě pomluvil můj nejoblíbenější batikovaný kousek oblečení.

„Že život je pro mě až příliš krásnej!" Řekne Joe a potáhne z cigarety.

V tu chvíli se ve mně něco zlomí a cigaretu mu seberu. Propíchne mě tázavým pohledem.

„Život je krásnej a vy budete kouřit alespoň dvacet cigaret denně, jen aby se náhodou nestalo, že se dožijete chvíle, kdy bude ještě krásnější, co? Proberte se, Joe!"

„Krásnej už byl," sevře Joe své rty pevně k sobě a já cítím, že melancholická nálada babího léta je ta tam.

„Krásnej bude, až ji najdu. Možná už brzo. Možná už třeba dnes!" Vstane a vykročí odhodlaně vpřed.

„Kdy si konečně přiznáte, že je možná už dávno mrtvá?! Kdy konečně otevřete oči a uvidíte lidi, kteří jsou stále ještě tady? Kdy jste naposledy zavolal otci?
A co vaše teta? Ví vůbec, že bydlíte v Česku? A pak jsou tu ještě další lidi, kterým na vás záleží. A jsou tak blízko..." Joe chce něco namítnout, ale nedovolím mu to. „Vy ty lidi vidět nechcete, co!? Nejsou to šlapky, nemluví jak dlaždič a nemají tak trapnou přezdívku jako je třeba...Kissy!!!"

Joe se na mě podívá pohledem raněného psa a dodá: „Můžete si gratulovat! Právě jste se pro mě stala oficiálně neviditelnou." Na znamení vážnosti svých slov se podívá jakoby skrz mě a rázným krokem odchází pryč.

Chci se za ním rozběhnout, ale Joe se ještě naposledy ozve: „... a opovažte se mě následovat!"