A vy jste ..?

Pro Tebe Adina

Čtenářko, jsi připravená? Doufám, že jsi, protože já asi ano. Držím v rukou deník, který pro mě moc znamená. Zachycuje mé myšlenky z doby, kdy jsem byla ještě malá holka. Z období, na které se snažím moc nemyslet, protože mé vzpomínky bolí. Takže... jeho krásné semišové desky otevřu co nejrychleji, abych si to nakonec ještě nerozmyslela.

Jmenuji se Adina a brzy mi bude dvanáct let. Právě sedím u okna a vyhlížím dvě bytůstky. Kamarádku Mariku a Ronyho. Ti dva mi kdysi moc pomohli.
A jestli chcete vědět, jak to tehdy bylo, tak čtěte dál.

„A jestli chcete vědět, jak to tehdy bylo, tak čtěte dál."

Páni! Čtenářko? Chápeš? Já už knihu jednou psala. Když mi bylo dvanáct! Já chtěla, aby si to někdo přečetl! Jak jsem na to jen mohla zapomenout?!

Do mých šesti let jsme žili jako úplně normální rodina. Já, táta a máma. Protože oba moji rodiče vyrůstali v dětském domově, neznám žádné příbuzné. Tím víc jsme se navzájem potřebovali a drželi při sobě.

Jednou u večeře nám máma oznámila, že se jí naskytla příležitost vydat se
na expedici na Aleluty. Byl to její dávný sen. I když jsem věděla, že se mi bude stýskat, přála jsem ji jej prožít. Při naší rozlučkové večeři jsem ještě nevěděla, že jako rodina sedíme spolu u jednoho stolu naposled. A pak máma odjela.

Na tu večeři si pamatuju. Bylo pečené kuře s rýží a zeleninovým salátem. Moje nejoblíbenější jídlo. Máma byla natěšená, ale i smutná zároveň. Táta celý večer mlčel. A vlastně se na mámu ani moc nedíval. Jako by se na ni zlobil. Nedocházelo mi, co se děje. Co se může stát...

Za půl roku, co byla pryč, poslala pár dopisů a ten poslední obsahoval věty, které nám všem změnily život. Psala v něm, že už se domů nevrátí, protože se na té expedici zamilovala do kolegy z Kanaďy a nastěhovala se k němu. Víc už si z toho dopisu nepamatuju, protože se mi začala rozmazávat písmenka a z očí se mi kutálely velké slané slzy. V takovém stavu mě v pokoji našel táta. Nikdy jsem ho neviděla tak smutného jako toho dne. Potom mě objal a řekl, že máma se určitě vrátí. Hlas se mu ale třásl, když mi to říkal.

Taťku to všechno opravdu vzalo, přestalo se mu dařit, dostal výpověď v práci
a skončil na podpoře. Museli jsme se vystěhovat z našeho krásného bytu
a přestěhovat se do menšího mezi cizí lidi.

Možná by ten byt nebyl tak ošklivý a ti lidi tak cizí, ale... ani jeden jsme na tu změnu nebyli připraveni. Na ten pocit, že máma má jiný život s jiným mužem
a možná i s jiným dítětem. S jinou holkou či klukem. A to jsem prostě nedokázala pochopit. Že dokáže žít beze mě, když sama moc dobře ví, jaké to je – žít bez mámy.

Naštěstí, ne každá změna přináší jen špatné věci.

Nastoupila jsem do nové školy. První rok byl opravdu super díky mojí nejlepší kamarádce Marice. Jediné kamarádce. Ale to mi nevadilo, protože jsem stejně všechen svůj volný čas chtěla trávit jen s ní. Byla to hubená usměvavá blondýnka, která si vlasy česala do dvou dlouhých copů. Nedaly jsme bez sebe ani ránu
a prožívaly spolu spoustu legrace. Byla jsem moc šťastná, když táta poznal v Maričiném tátovi svého nejlepšího kamaráda ze školy. Od toho dne jsme trávili hodně času společně u nich na zahradě. Tátové vzpomínali na školní léta a my mezitím s Marikou obdivovaly zvířátka v její barevné encyklopedii. Marika a její rodiče nám zpříjemňovali celý jeden dlouhý rok. Potom ale dostal její táta výhodnou pracovní nabídku v jiném městě, a tak se odstěhovali pět set kilometrů od nás. Vypadalo to, že už ji neuvidím.

Po druhé, za relativně krátkou dobu, jsem prožívala konec světa. Odstěhovala se ti někdy nejlepší kamarádka, čtenářko? Jediný člověk na světe, kterému můžeš říct všechna svá nejdůvěrnější tajemství? Takovým člověkem pro mě Marika byla. Věděla všechno o mámě a o tom, jak je můj táta z jejího rozhodnutí nešťastný. V dnešní době by bylo takové odloučení pro obě jednodušší. Díky moderním technologiím bychom spolu mohly být v pravidelném kontaktu, i kdyby se odstěhovala i na druhý konec světa. Zvládly bychom to, vím to. Ale tenkrát to nešlo. Táta – coby nezaměstnaný člověk – si nemohl dovolit mobil ani pro sebe, natož aby ho koupil mě a platil mi každý měsíc kredit.