A vy jste ..?

7. Kapitola

„Hej ty, co kdybys nás trochu pobavila...?"

Na nic nečekám! Popadnu svoji tašku a utíkám. Není těžké uhodnout, kam svými poznámkami míří. Mou domněnku navíc potvrdí zlomyslný smích jeho kumpánů. Dva z nich se mě sice snaží dohonit, ale jsou pomalí a pletou se jim nohy. I tak nenechávám nic náhodě a běžím dál.

Zastavuju se teprve u těžkých starodávných dveří a zjišťuju, že se jedná o vinárnu. Konečně se pousměju. Ačkoliv alkohol piju natolik málo, že mě mí přátelé ani už nezvou na oblíbené chodbovice - tedy párty plné alkoholu na vysokoškolských kolejích, víno si dám ráda. Zatlačím do dveří a ty s vrzáním povolí. Za sebe se neohlížím, prostě doufám, že jsem partičku setřásla.

Objevím se v jakési předsíni. Nenarazím zde na nikoho, a tak směle pokračuju dál.

Najednou se z druhé místnosti ozve: „Už ani nevstupujte. Zavíráme!"

Uslyším mužský hlas, který vychází z vedlejší místnosti. Zní unaveně, ale rozhodně ne nepřátelsky. Nevstupuju, ale ani neodcházím a vyčkávám, co se bude dít. Moment na to se ve dveřích objeví mladý muž. Vypadá, jako by se se právě chystal odejít.

„Dobrý večer, slečno, nezlobte se, ale dnes už opravdu..."

Musím myslet rychle! Nechci jej obtěžovat, ale zároveň vím, že v tomto městě nemám žádné jiné útočiště. Nečekám, až dokončí větu a nahodím ty nejpřesvědčivější psí oči, jaké dokážu.

Muž nakrčí obočí a zadumá se. Po neskutečně dlouhé chvíli se ke mně vrátí pohledem a k mé úlevě prohlásí: „Ale jen proto, že tu bandu venku nemám rád..."

„Oni jsou tady?"

„Ne. Ale není těžké uhádnout, před kým se tady ukrýváte. Navíc, jste jejich typ."

„Co tím myslíte?"

„Působíte zranitelně. Ale nebojte se. Tady jste v bezpečí."

Jeho výraz sice působí na první pohled přísně, ale když se na něj vděčně zadívám, uvidím v jeho tváři náznak úsměvu.

Pak mě pozve dál. Zaujme mě kulatý stolek se dvěma křesly, který je umístěný hned vedle rozehřátého krbu. Plápolající oheň činí vinárnu neskutečně příjemným a útulným místem. Už teď se mi tady líbí!

Nechávám si přinést dvě deci mého oblíbeného polosladkého rosé a poprvé se na něj pořádně zadívám. Může mu být 25 let maximálně. Černé husté vlasy má po stranách vyholené. Prohlíží si mě hnědýma očima. V jeho pohledu je cosi... nevysloveného. Také mě svým způsobem zaujme cigareta za uchem, dvoudenní strniště a takový ten klukovský křivý úsměv. Oblečený je docela moderně: má na sobě bílo-šedé rifle, které působí ošoupaným dojmem, ale očividně byly koupeny v nějakém lepším butiku. Na černém tričku má francouzský nápis, kterému ani přes svou téměř plynulou francouzštinu nerozumím. Když zatopí v krbu a sundá si šedou džínovou bundu, naskytne se mi pohled na jeho levou paži, kde má vytetovanou siluetu nahé štíhlé ženy
s dlouhými vlasy. Je zcela zřejmé, že patří mezi skupinu lidí, kteří mají svůj styl.

Připadám si vedle něj tak obyčejně. Své polodlouhé hnědé vlasy mám rozcuchané a modrozelené oči mám opuchlé od pláče. Červené šaty s černým krajkovým výstřihem, které lemují mé křivky, jsou celé pokrčené. A jako bonus mám natrhlé černé silonky s klikihákovým vzorem. Raději nechci vědět, jak
na něj v tuto chvíli působím.

„Děkuji, ty dvě decky mi stačí," chci zabrzdit číšníka, protože mi právě nese další sklenku vína. Tedy alespoň se mi to tak na první pohled jeví.