A vy jste ..?

23. Kapitola

Najdu jej ve vinárně. Sedí na židli a mlčky se dívá na plápolající oheň
v kamnech, zatímco venku zuří sněhová vánice. Má na uších sluchátka, a tak si mě nevšimne, když vejdu dovnitř. Napadne mě, že už možná ani nevěří, že bych přišla.

To ne...

Udělám pár kroků k němu a rozechvěle pronesu: „Joe?"

Vzhlédne.

Ani nedutám.

Vstane hbitě ze židle, v sekundě je
u mě a silně mě k sobě přivine.

„Omlouvám se, jááá...," chci začít
s vysvětlováním, ale on mě přeruší.

„Pšššt! Tiše Lou, jste tady. To je hlavní."

A pak vezme mou hlavu do dlaní
a hladově mě políbí. Polibek mu opětuju.

Tušíme, že je to naše poslední pusa. Nevyslovujeme ale to nahlas. Slova by byla zbytečná. Jen si užíváme doteků jeden druhého.

Po neskutečně dlouhé chvíli se oddálí a usměje se na mě.

Sluší mu to.

Vypadá... jinak. Vlasy, které měl vyholené, mu dorostly. Jeho typická cigareta je ta tam. A tváře, kterým dřív vévodilo ležérní strniště, má do hladka oholené. Pořád je to „můj" Joe, jen vypadá víc jako lidi z mého okolí.

Všimne si, že si ho zaujatě prohlížím. „Tohle jste nečekala, co?"

„Ne, to nečekala. Vypadáte jinak," odpovím.

„Musel jsem se sebou něco udělat. Jdu za dva dny na pohovor.
Do nakladatelství. Tam, kde jsem kdysi pracoval. Představte si, že pokud si dodělám střední školu, zaměstnají mě tam jako redaktora. Inteligentní jsem na to prý dost, jen chtějí vidět určitou snahu."

„Takže se vracíte do školy?"  Představa potetovaného Joa sedícího ve školní lavici mě fakt pobaví.

„I tak se to dá říct. Budeme oba studenti. Komické, že? Každopádně, držte mi za dva dny oba dva palce!
A jelikož budete v tu dobu nejspíš spát, budete je muset držet ve spánku. Zvládnete to?" Směje se Joe.

„To víte, že jo. To je maličkost," mrknu na něj.

„Málem bych zapomněla, něco pro vás mám!" Vzpomenu si na jeden z hlavních důvodů, proč jsem vlastně přišla.

„Tady." Podám mu kupku popsaných papírů.

Joe se rozzáří: „Páni, Lou! Já věděl, že to ve vás je!"

Zadívá se na první list papíru a přečte nahlas první větu: „Je m'appelle Adina." Akcent rodilého mluvčího nezapře.

„A vy jste?"

Joe se na mě usměje svým křivým úsměvem, natáhne ke mně ruku a odpoví: „Filip. Těší mě."

...

„Joe."

Rozsvítí se mi mobil a ozve se signál esemesky.

Plna očekávání ji otevřu:

Dobrý večer, Lou! Co děláte přesně za půl roku? Rád bych poznal Adinu osobně. Myslím, že si máme o čem povídat.

PS. Byl jsem slepý, že jsem ve vašem chování nepoznal „naši" mámu. Alespoň už vím, koho mi celou tu dobu tak moc připomínáte. Pozdravujte ji ode mě!

PPS. Vaše kniha se jí bude moc líbit.
A nejen jí. Slibuju, že vám ji jednou vydám.

Váš Filip.

Chcete-li, Joe