A vy jste ..?

3. Kapitola

Do ranního ticha mi zazvoní mobil.

,,Haló?" řeknu ospale a čekám na odpověď.

,,Nechtěla bys dneska přijet? Vím, že nejste domluvení, ale napadlo mě, že bys ho mohla překvapit. Vyzvedla bych tě na nádraží," říká jeho máma energicky, jako kdyby zrovna nebylo šest ráno.

,,Já nevím...jestli by byl rád," odpovím nejistě.

,,Tak to...alespoň zkus. Dej vám ještě šanci. Však víš, že tě máme moc rádi! A dětem je po tobě smutno," dořekne ve chvíli, kdy se v pozadí ozve žvatlání dvojčat.

A tak vyměknu. Taky mi chybí!

Jeho rodiče už snahu o druhé dítě skoro vzdali, když se jeho mamce podařilo otěhotnět. Radostnou zprávu o dvojčatech jsem obrečela taky. A jak už to tak u rodinných typů bývá, místo diskotéky jsme s kočárkem vymetali dětská hřiště, místo piva kupovali v supermarketu plíny a bavili se o tom, jací budeme jednou my, až se staneme rodiči. A o tom, že bychom taky chtěli holčičku a chlapečka. O tom, jak by se mohli jmenovat.

...

Když otevřu dveře k němu do pokoje, právě telefonuje.

,,...děkuju za fotku. Jsi na ní se...," větu nedokončí a vyvalí oči směrem ke mně.

A usměje se.

,,Překvapení," zvolám a skočím mu kolem krku.

Obtočí kolem mě své paže a políbí mě.

,,No to koukám," vyhrkne a mávne na svou mamku, která nás s vítězoslavným výrazem pozoruje. Naštěstí hned pochopí a jde chystat dvojčatům svačinu.
,,Chvilku," mrkne na mě a jde nastartovat počítač.

,,....to snad nemyslíš vážně!" ozve se z mobilu na stole.

Ona - uvědomím si okamžitě.

A pak se to stane: s elegancí Mariky zvedám do ruky mobil a důrazně říkám: Smiř se s tím, že nemáš všechno pod kontrolou. A dnešek už vůbec ne!"

On si toho ani nevšimne, protože už na počítači hledá náš oblíbený playlist, zatahuje závěsy a rožíná lampičku.
Než si stačím uvědomit, že už zase přestěhoval svůj pokoj, mám jeho ruce všude.

...

O tři dny později vytáčím jeho číslo s pocitem, že už jsme to zase jenom my.
Po několika zazvoněních hovor přijme.

,,No...co je? Nemám teď čas," zchladí mě jeho nevrlý tón.

,,Jen jsem tě chtěla slyšet," pípnu dotčeně.

,,No jo, porád," zahartusí jak starý chlap a já najednou nevím, co říct.

,,...upekla jsem ti tvůj oblíbený zákusek a tady máš kafe."

,,Tohle se mi jen zdá! Už jste tam zase spolu?" neudržím se.

Ticho. Típnul. Hajzl...

Když se objeví na displayi jeho jméno, nechce se mi hovor přijímat, ale nakonec opět vyměknu.

,,Je to kamarádka, ty vole. Kamarádka!!! Víš jak se teď, chudák, cítí? Brečí. Nechápe to!!! Co ti udělala, že jsi na ni tak zlá?!!"

Jak to jen nazvat, čtenářko? Krádež?

Tentokrát jsem to já, kdo hovor típne.

...

,,Je průhledný až to bolí," zuří Marika, div z ní nelítají jiskry.

,,Říká, že to je kamarádka. Nemám v ruce žádný důkaz," lomím rukama.

,,Tohle není policejní vyšetřování, sis, tohle je hra s tvými city. A pěkně podlá!" brání mě má spřízněná duše a nakonec dostává nápad: ,,Zavolej jeho mámě!"

,,Cože?" z představa, že se jí ptám na to, jestli je mi její miláček věrný, mi přijde absurdní.

Marika si ale nedá nápad vymluvit: ,,Je to její syn, to ano, ale tebe má přece taky ráda." Pak mi podá mobil a opustí pokoj.

Chvíli na její číslo jen tak koukám a zkouším si v hlavě přehrávat fráze, jak se na takovou hroznou věc zeptám, ale když na nic kloudného nepřijdu, číslo vytočím a doufám, že mě zachrání improvizace.

,,Ano, zlatíčko?" ozve se z mobilu vesele.

,,Mu...musím se vás na něco zeptat," vykoktám ze sebe.

,,Ano?" v hlase jí zní nervozita.

,,Je mi věrný?" řeknu tentokrát pevnějším hlasem, hrubším...jako by cizím.

Zhluboka se nadechne, jako by se snažila získat na odpověď čas navíc
a pak se z telefonu ozve: ,,Já nevím."
Když neodpovídám dodá: ,,Asi jsem ti moc nepomohla, promiň."

Právěže jo. I "nevím" je odpověď.

Už podruhé toho dne típám mobil a zkouším si vybavit moment, kdy se naše společné plány začaly rozpadat.

Sbohem naše vysněné děti. A společná budoucnosti. Ten, kdo si vás vysnil, už vás ASI nechce.

,,Nevím" přece občas znamená i ,,ano"! Nebo...ne, čtenářko?