A vy jste ..?

4. Kapitola

Začínala jsem se vzdávat naděje, že náš vztah bude ještě někdy normálně fungovat. Po nekonečných dvou měsících plných nejistoty, jinými slovy - vztahové pauzy - jsem mu navrhla osobní setkání na neutrálním místě. Byla jsem přesvědčená, že tím nemám co ztratit. Mile mě překvapilo, že nakonec souhlasil.

Zahlídnu ho, když se vlak začne přibližovat k nádraží. Pak se z reproduktorů ozve název stanice, a já si všimnu, že nervózně kouká na hodinky a mračí se.

„Ahoj. Něco se stalo?" pozdravím ho
a skoro s ostychem ho líbnu na tvář.

Své ruce v kapsách zasune ještě hloub a otráveně procedí: „Na procházku jít nemůžeme. Jestli sis nevšimla, tak zase prší. Všimla sis, že je vždycky hnusně, když se máme vidět?"

To zabolí. Jako kdybych zrovna tohle mohla ovlivnit.

„Nemusím tu být, jestli nechceš," pronesu se zbytkem hrdosti a zaženu tísnivý pocit v hrudi. Tu narážku
na zrušený koncert si opravdu mohl odpustit.

„Ale ne, můžeme se jít projít do centra a mezitím už něco vymyslíme."

Čím dýl vedle sebe jdeme, tím víc si uvědomuju, jak velká propast mezi námi vznikla. A to mě znervózňuje
a mrzí. Kdyby nepršelo a nejezdila kolem nás auta, slyšel by jistě můj hlasitý tlukot srdce.

K mé radosti souhlasí s nápadem jít do kina. Jeho poznámka, že si za film zaplatíme každý ze svého, mě v tu chvíli netrápí.

„Film vyber ty, když je to ten poslední," řekne lhostejně.

,,Cože?"

Uvědomí si, že se prořekl a snaží se to zamluvit: „Ty jsi... neslyšela, že to tady mají zavírat?"

„Mají, ale nejdřív za měsíc..."

A jakoby situace už tak nebyla dost napjatá, najednou mu zapípá mobil.
A i přesto, že jsem vždy dodržovala zásadu určitého soukromí, pohled mi sklouzne na displej. A i když tuším, kdo mu píše, něco mě bodne hluboko uvnitř.

„Ahoj miláčku. Já vím, že jsi teď s ní, ale..."

Víc vidět ani vědět nepotřebuju.

Pokud jsem do této chvíle doufala, že má náš vztah ještě šanci, bylo to hlavně proto, že mi chyběl ten poslední přímý nezpochybnitelný důkaz potvrzující fakt, že jsme dvě.
A tenhle přiletěl jako dobře mířená facka.

Vidím, že se mi snaží něco říct, ale umlčím ho pohledem plným zklamání a svižným krokem opustím kino.

Je mi jedno, jak dlouho tam bude stál, jestli se za mnou podívá, a vlastně i to,  jestli jí odepíše. Jediné, co teď potřebuju, je zmizet z jeho blízkosti.

Kousek od nádraží za sebou uslyším rychlé kroky. Nedívám se tím směrem, ale šestý smysl mi napoví, že to je on. Otočím se a rukávem jsem si otřu ubrečený obličej.

A opravdu.

Stojí tam.

Dívá se na mě.

A mlčí.

V momentě, kdy už to ticho začne být neúnosné, a kdy už začínám přemýšlet o tom, že tady jen ztrácím čas, se konečně ozve: „Promiň."

Promiň? Nic víc? Čtenářko? Přece mi dluží vysvětlení!

„Promiň nestačí. Upřímně, miluješ ...?" v tu chvíli mě zradí hlas a z mých úst vyjde jen další vzlyknutí.

„Nutíš mě si mezi vámi vybrat? Nedělej to, prosím! Zkus mě pochopit. Přece víš, že vždycky byla jen mou kamarádkou. Navíc jsme se vídali jen zřídkakdy, raději jsem trávil čas s tebou. Když jsi odjela, tak jsem se cítil osaměle. Moc kamarádů nemám a ani u ní jsem si nebyl jistý, jestli o mou společnost bude stát. Poslední dva roky jsem se s ní skoro nevídal. Přesto přišla a dělala mi většinu léta společnost. Tys mě prostě postavila před hotovou věc, řekla jsi, že za měsíc odlítáš, že se chceš realizovat jako aupair a to bylo všechno. Pak jsi mi sice psala o tom, jak se máš, ale ona tu byla každý den, celé prázdniny. Měli jsme se spolu moc fajn. Je to vážně skvělá a hodná holka. Zjistila bys to taky, kdybys ji tak tvrdohlavě neodmítala poznat."

Šokovaně si zakryju rukama pusu
a vykulím na něj oči.

Takže...JÁ jsem ta špatná?

„Ne, ne, ne, nedívej se na mě tak... to ty jsi přece můj miláček, má úžasná, krásná... jsi můj poklad!"

„Tak budeš mít o poklad míň..."

Přistoupím k němu, silně ho obejmu a sotva slyšitelně zašeptám: „Miluju tě, opravdu, ale takhle už dál nemůžu..."

Ucítím, jak mě k sobě přivine. Jak mu pomalu dochází, co se právě děje... ale dřív, než mě stačí políbit, zazní hlášení, že právě přijel můj vlak. A tak se mu vysmeknu z objetí a vykročím bez jediného slova k nástupišti.