A vy jste ..?

19. Kapitola

Na město se snáší noc, a tak konečně můžu ukázat Joeovi malý vánoční stromeček v našem skromném studentském bytě. Zmocní se mě jakási sváteční nostalgie a zároveň i vděčnost, že ten moment můžu sdílet s ním.

„Původně tady měl být se mnou někdo jiný. Ale i tak jsem ráda, že jste přišel. "

„Jsem moc rád, že jsem vaše první druhá nejlepší volba, Lou."

„A já ta vaše, Joe." V návalu vděčnosti ho obejmu a dám mu pusu na tvář.

Oba se na chvíli odmlčíme. Díváme se z okna, pozorujeme chumelenici a jsme rádi, že jsme za okny.

A pak do toho ticha řeknu: „S někým jsem se seznámila."

Neodpoví nic, ale zvědavě mě pozoruje a čeká, až mu k tomu někomu řeknu něco víc.

„Kamarádka si myslí, že bychom se k sobě hodili." Dodám a čekám na jeho reakci.

„A co si myslíte vy?" Zeptá se a já vím, že nic než upřímnou odpověď nečeká.

„Přece víte, že jsem chtěla být chvíli sama. Navíc ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale..." usměju se při vzpomínce na naši konverzaci „moc hezky se mi s ním povídá. A je to sympaťák."

Joe se na mě usměje a řekne: "To jsem rád." A mé pochybnosti, zda je dobrý nápad mluvit s ním o novém "pěšákovi ve hře, se rázem rozplynou.

„A víte, za co jsem ještě rád? Že tady máte knihovnu!" Vykročí k ní a začne hledat nějakou konkrétní knihu. „Máte ji. Dokonce ve francouzštině!"

„Mám. Máma se v mých pěti letech rozhodla, že mi koupí Malého prince v originále. Miluje tu knížku. Akorát já se v ní zatím moc nenašla."

„Génial. A to, že vám zatím nedává moc smysl...nevadí. Věřím, že jednou začne. A co deník? Máte tady i svůj deník?"

„Mám. Ale nepůjčím vám ho. Je tajný." Zatvářím se nekompromisně.

„Až podle něj napíšete knihu, už nebude tajný." Řekne nadšeně.

„Jakou knihu? O čem bych, podle vás, měla psát?!" Nechápu.

„Budete psát o tom, jak vás šikanovali a jak vás zachránil pes vaší nejlepší kámošky. Taky si myslím, že ne každý má náhradního dědečka - to je určitě originální námět. Sžívání s vaší adoptovanou sestrou by určitě taky stálo za zmínku. A příběh, jak jste nečekaně potkala vaši biologickou babičku, by jistě zaujal i filmové tvůrce." Oznámí mi Joe sebejistě. „Tak nějak nemáte na výběr." Dodá.

„Neblázněte, kdo by to četl? Ostatní lidi zažívají přece daleko šílenější věci."

Mimoděk vezmu do rukou můj deník, který leží na stole, a pohladím jeho semišové desky.

„Ale no tak. Vím, že by vás to bavilo. Pozměnila byste jména a místa
a... Tohle je váš deník? Půjčte mi ho, prosím." Joe po něm natáhne ruku, ale já ucuknu.

„Blázníte? Je můj. Jen můj! A žádnou knížku psát nebudu! Nemám na to čas!"

Vážně se doslova zbláznil. Psát o sobě pro potěšení ostatních?! Představa, že si může knížku o mě koupit kdokoliv ze základky, mě dost děsí.

Leda, že bych ji psala francouzsky.

Lidi, které nemám ráda, francouzštinu neovládají a většina z těch, které ráda mám ano a ... jo, takový kompromis by možná připadal v úvahu. Co se týče francouzštiny jako takové, nechci se chlubit, ale nemám problém domluvit se ani s rodilými mluvčími. Ten jazyk miluju a cit pro něj mám taky. Navíc, říká se, že psaní může mít terapeutický účinek. Třeba bych se konečně přenesla přes určité události. Že by měl Joe pravdu? Že bych opravdu měla lidem co říct?!

„No tak, Lou, jen nakouknu a hned vám ho vrátím. Jen na první stránku. Druhou. Třetí... Lou, nenechte se prosit!"

„Nefanděte si, pohádku O Smolíčkovi pacholíčkovi znám moc dobře. Ponaučení, nikdy nevěřte cizím lidem, si moc dobře pamatuju."

Joe se začne smát a dodá: „Já už nejsem cizí. A kdyby ano, rozhodně nejsem Jeskyňka! I když vy takový malý Smolíček tak trochu jste. Pustila jste mě dovnitř."
Vysmívá se mi a pokouší se mi vzít deník z rukou.

V momentě, kdy se Joe stane ještě více neodbytným, mě nenapadne nic naivnějšího než schovat deník pod polštář na rozložené křeslo. A abych jej ochránila ještě lépe, na křeslo si kleknu a přidržím polštář rukama.

„Takže vy mi ho opravdu neukážete?! Tak to vám ho budu muset vzít násilím. Jak chcete!" Pokračuje Joe ve své hře a sebevědomě se přiblíží až těsně ke mně. Cítím však, že pomyslným vítězem jsem já.

Chvíli na něj bojovně koukám a on mi pohled plný energie vrací. Pak se ale jeho oči začnou postupně měnit. Jeho pohled zdivočí. Tak nějak... Jinak...

„Co to děláte Lou?"

V tichu, které zavládne, slyším, jak naprázdno polkne.

„Já? Vůbec nic, Joe. Chráním tím nic, to, co je moje...," odvážím se
na něj pohlédnout a cítím, jak mě propaluje pohledem.

„Pokračujte v nic, prosím."

Koketně se usměju a protáhnu se do pozice kočky. Joe se ke mně skloní
a pohladí mě po spánku. V momentě, kdy se přiblíží svými prsty k mým ústům, letmo je pootevřu.

„Jo tak anděl...," zašeptá Joe.

A pak už cítím teplo jeho rukou na mých promrzlých chodidlech. Masíruje mi je. Jeho na dotek hrubé ruce příjemně hřejí. Slastně přivřu víčka.

Když se pak jeho dotyky přesunou
na lýtka, kolena a ještě výš a Joe přestává mít svůj zrychlující se dech pod kontrolou, vím, že se můžu
z provokující kočky proměnit zpátky na hodnou a slušně vychovanou mladou dámu. Ale nechci...! Já chci... já...

Vždycky jsem se řídila pravidly, které byly podle Mariky přehnané. Zásadu šesti měsíců dokonce označila
za puritánskou.

Tentokrát je to jiné. Svým způsobem zakázané. A možná proto tak lákavé.
A tak své úzkoprsé superego poprvé v životě zamykám ve svém nitru
a roztoužené id pouštím z uzamčené klícky ven. Na to, jak se s tím vším vypořádá ráno ego a zda ty dva usmíří, prostě nemyslím. Myslet na něco takového vlastně ani nejde, když...

Svými rty se dotkne mé rozpálené kůže.

„Joe...," zasténám.

V ten moment Joe ustrne.

„Tohle...nemusíte, Lou," řekne vážně.

Přinutím se otevřít oči.

Než se v těch jeho utopím, uvidím,
i přes jeho slova, jediné: chtíč.

Místo odpovědi ho políbím.