A vy jste ..?

17. Kapitola

Dřív než si začneš něco myslet: ne, nežárlím. Jen...rozčiluje mě jeho chování. Přijde mi, že má pocit, že tomu, co bylo mezi ním a Kissy nemůžu ani zdaleka rozumět. Ano, částečně má pravdu, ale...

Taky jsem milovala.

Ehm...

Miluju.

Bloumám parkem a snažím se v mysli zpracovat jeho poslední slova. Spojení „oficiálně neviditelná" zabolelo. Narážel na můj obvyklý „status" na Skypu.
Za jiných okolností bych se tomu přirovnání možná i zasmála. Ale takhle... Je mi z toho všeho jaksi smutno.

Mám pocit, že je konec. Konec něčeho, co nikdy ani pořádně nezačalo. Osobně jsme se viděli dvakrát. Ano, dvakrát! Dnes ten sobec mluvil jen o sobě. A o ní! Mrzí mě, že když mluví o Kissy, tak pro něj ostatní lidi přestávají existovat. A já už pro něj nejspíš dneska přestala existovat definitivně.

Proč právě pro něj?

Tušíš správně! Člověk, který mi zlomil srdce, mi bez ostychu napsal, že mě chce zpátky. Chápeš to?!

A taky proto jsem měla radost, že mě Joe přijel navštívit. Chtěla jsem se ho zeptat na radu, jelikož toho o vztazích ví víc než já, a poslední dobou na něj docela dám. Škoda, že naopak to očividně nefunguje.

Večer trávím tím nejhorším způsobem, jak to jen holky se zlomeným srdcem
a láskou k čokoládě umí. Kdyby mě někdo posadil před kameru a natočil, jistojistě získávám hlavní roli v inscenaci s titulem „Hromádka neštěstí". Ani má oblíbená Bridget Jonesová, v obdobích svých největších srdcebolů, by mi momentálně nemohla konkurovat.

A zrovna když se chystám zbodnout poslední čtvereček mé milované Milky, uslyším zvuk esemesky. Dnes již podruhé. Nejprve dělám, že jsem nic neslyšela. Návrat do reality nemám už na programu dne. Chci být sama se svým trápením a litovat se.

Nakonec ale mé zvědavé já zvítězí nad leností, a tak jdu zjistit, pro koho jsem zůstala dneska večer „viditelná". Tipuji Mariku, ale jedná se o neznámé číslo.

„SOS".

Nic víc ze zprávy nevyčtu. Chvíli nechápavě zírám na displej a pak se mi rozsvítí.

SOS, volání o pomoc!

Joe!

Kde ale jen může být? Vyměním smutek za paniku a rychle jednám: teple se obleču a vyběhnu do ulic.

Prohledám park, hospody, bary i různá tmavá zákoutí. Zkrátka místa, kde obvykle nepáchnu ani přes den, natož v noci! Strach o něj je silnější.

„Prosím tě, neviděl jsi tohoto týpka?" Ukazuji jeho fotku kolemjdoucímu teenagerovi, který cosi popíjí. „Vole, vypadám snad jako buzna? Proč bych, kurva, měl čumět po chlapech?" Vzdám jakoukoliv snahu vyptávat se dál a zamířím do vedlejší ulice.

Sympatická barmanka z hospody u nádraží zní sice přívětivěji, avšak odpověď, kterou potřebuji, nedostávám: „Joo, ten tady chodíval. Kdysi. Ale už jsem ho neviděla měsíce. Možná roky. Jste jeho nová holka?" Zeptá se a mile se usměje. Zavrtím hlavou a zklamaně opustím zakouřený podnik.

„Já ho dnes viděl," uslyším hlas z lavičky, kde sedí asi čtyřicetiletý bezdomovec.

S prosíkem v hlase reaguju: „Kdy? Kde? Byl v pořádku?"

„Tak dvě hodiny zpátky. V pořádku? No to asi ne, když chtěl rozbít hubu mému kámošovi."

Vykulím oči a doptávám se na detaily: „Co bylo předmětem té hádky?"

„Jak jako předmětem?" Nechápe mě chlápek. „Buď se zeptejte normálně, nebo se neptejte vůbec. Na nějaký vysokoškolský kecy mě neužije."

Zatvářím se zkroušeně a vykoktám ze sebe: „Nooo...co ho jako to...ehm...sralo, toho vašeho kámoše?"

Chlap se zatváří, jakože se mu právě rozsvítilo a konečně odpoví: „Šlo o ženskou. O tu malou kurvičku. Ten mladej to s ní jako prej myslel vážně. No, a ten můj kámoš ji chodil píchat, když byl ten její pryč. Teda, nejen on...Víte, ona dala skoro každýmu na potkání," dopoví a úlisně se zašklebí.

Otřepu se hnusem a zkouším z něj dostat to nejdůležitější: „Kam šel pak?"

„Jak to mám jako vědět? Ten chlap mi je docela u prdele. Zato ta jeho kopretinka...!"

Najednou se vedle nás objeví mladá žena, nejspíš jeho družka.

„Drž už tu svoji nevymáchanou hubu! Já ti dám, kopretinka! Kdybys alespoň nekecal, žes ji měl."

Pak se otočí na mě a pokusí se o úsměv. „Kdy se vám ozval naposledy?"

„Asi dvě hodinky zpátky. Poslal mi esemesku. Tedy..." Zaváhám. „Tedy myslím, že ji napsal on." Ukážu jí zprávu a očekávám přinejmenším zmatenou reakci.
O to víc mě potěší její odpověď.

„Losos!" Řekne s jistotou v hlase.

„Cože, prosím?" Vykulím na ni oči.

„Kdysi to byla docela fajn ubytovna. Její původní majitel byl vášnivým rybářem. Jinou logiku v tom názvu asi nehledejte. Takže SOS... z nápisu na zdi se dochovaly pouhé 3 poslední písmena: SOS. Chápete?"

Chápu. A víc než to. Chce se mi křičet nadšením. Namísto toho však jen prohodím: „Děkuji! Jste moje záchrana! Jak vám to oplatím?"

„Nechte to být. Ten chlap mi kdysi pomohl. Jsem jeho dlužníkem."

Co pro ni Joe udělal, už ale nezjistím, protože o pár sekund později dobíhám na tramvajovou zastávku, odkud právě jede spoj k mému vytouženému cíli. Tedy, snad!