A vy jste ..?

18. Kapitola

„NE! Joe, nedělejte to!"

Joe sedí právě na posteli a skenuje očima flašku vodky, kterou drží již otevřenou v ruce, a chystá se z ní napít.

„Byl jste na sebe tak hrdý! Ještě nedávno. Ve vinárně. Pamatujete?" Pomalu se k němu přiblížím a pak smířlivě dodám: „Ten chlast vám za to nestojí."

„Kissy nebyla žádná hloupá coura...!"

Chvíli si nejsem jistá, jestli hovoří se mnou či se svou skleněnou společnicí. Pak ale přijdu až k němu, natáhnu ruku a on mi flašku na mou výzvu podá.

„Už jsem se bál, že nepřijdete." Smutně se usměje Joe.

„Omlouvám se!" řekneme unisono.

„Nikdy jste pro mě nebyla neviditelná. Ani na jediný okamžik. Na rozdíl
od ostatních," pohladí mě po hřbetu ruky.

„Neměla jsem ji soudit. Nikdy jsem ji neviděla," odmlčím se.

„Tenkrát v noci, když jsme se poznali..." spojím si dvě a dvě dohromady, „chystal jste se ji jít hledat. Že ano? Proto jste váhal, jestli mě vůbec necháte vejít."

Joe přikývne: „Už po ní nepátrám každý den, jako dřív, ale..."

"Ale nevzdal jste to. Chápu."

„Dost o mě, Lou. Jak se máte vy? Vy jste brečela? Co se stalo!?" všimne si Joe, jak vypadám.

„Dala mu kopačky. Kvůli jinému. Karma asi funguje..."

„Lou, neuvažujete snad...?! Nezaslouží si vás."

„Chybí mi."

„Já vím."

Joe mi stiskne soucitně ruku a uvolní mi místo vedle sebe na posteli.

Sednu si, smotám se do klubíčka, zhluboka se nadechnu a pokračuju: „Na rovinu? Už dlouho mi nebylo tak bídně. Mé emocionální a racionální já v sobě svádí ostrý boj."

A pak už mu vyprávím všechno, od zpráv na Facebooku až po hromady posmrkaných kapesníků na mé posteli. Když mi začnou téct slzy, Joe mě obejme kolem ramen, přitiskne mě k sobě a dál už vedle sebe sedíme v tichosti.

Nevím, jak dlouhá chvíle uběhne, ale uvědomím si, že se mi klíží oči, a tak si lehnu. Joe se na chvíli vypaří a já přemáhám sama sebe, abych neusnula, jelikož chci mít stoprocentní jistotu, že se vrátil zpátky. Konečně uslyším, jak za sebou zamyká a vidím, jak si jde pak sednout ke stolu a opřít si o něj hlavu.

„Co to vyvádíte? Joe, blázínku, na stole se nevyspíte. Postel je dost široká pro oba."

„Děkuju, ale takhle je to v pohodě. Věřte tomu, že už jsem zažil i horší podmínky."

Já se ale otočím na bok čelem ke zdi a zkouším to znovu: „Prosím. Já...," hledám vhodná slova, „nechci dnes usínat sama."

Joe zaváhá, ale pak se konečně zvedne ze židle a lehne si vedle mě na záda. Chvíli tak leží a nejspíš kouká do stropu, ale pak se konečně otočí na bok, obejme mě a dokonce proplete své prsty s mými: „Je to jen takové „placebo", ale...," okomentuje situaci Joe, „...ale možná, že takovéhle „placebo" zrovna
v tuto chvíli oba potřebujeme ze všeho nejvíc," řeknu vděčně a pak konečně usnu.