A vy jste ..?

Prolog

Mezi námi to nikdy nebylo o lásce.

Je to komické, protože jsme oba láskou a vztahy posedlí - do určité míry. Šlo spíš o pochopení toho druhého. O dodání odvahy k pokračování v tom, v co věříme. Ale zamilovaná jsem do tebe nikdy nebyla. Ani ty do mě. A myslím, že to se nikdy nezmění.

Důvody, proč jsem se za tebou vracela, byly jiné. Ten první byl prostý: přitahoval jsi mě. Sice jsem si z tebe často utahovala, že je tvé sebevědomí až nezdravé, ale ve skutečnosti jsem si v tvé přítomnosti připadala sexy. Jak nikdy dřív.
Ale hlavně, fascinoval mě tvůj životní příběh. Propadla jsem mu. Připomínalo mi to skládání puzzle - s každým naším setkáním dával celkový obraz - kdo jsi - větší a větší smysl. A pak už chyběl jen ten poslední.
Začínala jsem se vzdávat myšlenky, že ho někdy najdu. Ale pak se nečekaně objevil. A celý obraz zničil! Sice zapadl dokonale, ale... to vědomí mě zlomilo.

Myslíš, že přátelství může překonat nenávist? A hlavně... věděl si to? A pokud ano, proč jsi mi to, sakra, neřekl?

Malá část mě, ale, stále věří, že bys mi nelhal.

A tak...píšu knihu.

Chci do ní napsat všechno, co se od léta stalo. Hledat střípky dalších odpovědí mezi řádky. Něco mi, přece, muselo uniknout.

Píšu ji i kvůli mámě. Proč to neudělat složitě, když by to šlo jednoduše. Znáš mě.

Chci s ní mít tak hezký vztah, jako tenkrát, než nás s tátou opustila. Skrze knihu k ní můžu promlouvat. Doufám, že pochopí, že oslovení ,,čtenářko" znamená i ,,mami".

Drž mi palce, cizinče. Ať už jsi kdokoli.

Ano. Opravdu píšu knihu! Nabádal mě k tomu tvůj pohled. Tvůj úsměv. Tenkrát naposledy...