A vy jste ..?

Doslov: Dopis pro Adinu

Má nejmilejší Adino,

nebo Lou? Mám pocit, že sis na svou přezdívku tenkrát docela zvykla.

Píšu ti, protože se blíží Vánoce a s nimi i konec roku. A konce roku jsou od toho, aby v sobě člověk určité věci vyřešil a do toho nového vykročil s čistou myslí. Jak dobře víš... dá se říct, že nejen ten poslední rok byl pro nás dvě hodně...intenzivní.

Dokážu si představit, že máš spoustu otázek. Proč se staly věci tak, jak se staly...Nevím, jestli jsem schopná ti odpovědět tak, abys byla spokojená, ale pokusím se.

Asi by tě zajímalo, proč tě Marika v tom všem podporovala. Víš...ona je opravdu skvělá kamarádka a má jednu úžasnou vlastnost. Dokáže vyslovit nahlas to, co si ty jen šeptáš ve snu. Přiznej si to. A myslím si, že bychom se všechny tři shodly na tom, že to byla jízda! Občas je totiž potřeba udělat něco šíleně bláznivého. I kdyby to mělo být trávení času s chlápkem s cigaretou za uchem. S člověkem, který se ztratil v bludném kruhu. I kdyby to mělo být jen na chvíli...

A ne. Tenkrát jsem to neplánovala. Jak bych taky mohla? Bylo mi jen o rok víc, než tobě, když jsem o tobě začala psát. Ve třinácti člověk nemyslí na komplikované milostné vztahy. V tom věku je prostě nejvíc mít nejlepší kamarádku a rodiče, kteří jsou v pohodě. Na ničem jiném nezáleží.

Mimochodem, jsem na tebe moc hrdá, že jsi našla odvahu jít za mámou a všechno jí říct. Nezlobí se na tebe. Naopak, je svým způsobem šťastná, že jste se poznali. A je ráda, že si se pokusila ji pochopit. Že už víš, že vztahy nejsou jednoduché a že občas člověk potřebuje změnu. Ač takhle zásadní. Jsem si jistá, že to nebylo snadné rozhodnutí. A že několik nocí nedokázala usnout.

Víš, kdo jí byl největší oporou, když si přečetla ten dopis? Tvůj táta. Občas mám pocit, že tví rodiče jsou důkaz, že „happily ever after" je opravdu možné. I když cestou ošklivě zakopli a spadli do propasti. Jejich lásku jim dnes závidí kdejaký manželský pár ve středních letech. Dokonce i rodiče od Mariky. A to už je co říct!

Když už je řeč o tátovi, nezlob se na něj, že byl podezřívavý vůči Adrianovi. Neznal ho a ty jsi jeho malá holčička. Nebo velká zamilovaná holka?

Jsem moc ráda, že jsi přijala jeho pozvání na rande. I pak i na ty další.

Moc vám to slušelo.

Když ses culila do svařáku. Když si našla odvahu podívat se mu do očí a on se na tebe usmál. Když sis pak po pár tanečních krocích brazilského zouku přiznala, že se ti s ním tančí fakt dobře. A že tě vlastně baví i to, jak se ti odkrývá postupně. Jak je jiný, než ti před ním.

Na druhé rande tě pozval na výlet. Do přírody. Možná si ani sám neuvědomoval, jak tím u tebe zabodoval. Mluvili jste o cestování a o tom, jací jsou lidé na jihu pohodáři a že všechno vyřeší slovem „mañana". A taky trochu o tom, kolik vám je a co vlastně v životě chcete. V tu chvíli jsi trochu znejistěla. Zalekla ses, že možná hledá někoho staršího. Někoho, kdo už má dostudováno a tak...

Na třetím rande se však všechny tvoje pochybnosti rozplynuly. Možná za to mohly ty dvě skleničky vína, které sis dala už dopředu na kuráž. A ta další, které sis dala na večeři s ním. Svou roli určitě hrála i tvá důkladná příprava. Nechat se učesat a namalovat kamarádkami z ročníku byl rozhodně dobrý nápad. Vypadala jsi nádherně. Všiml si toho číšník v restauraci, ale i on... a ten večer ses dočkala.

Konečně ti dal pusu na rozloučenou. A ne jednu.

A pak tě k sobě přivinul a hladil tě po vlasech tak dlouho a tak něžně...až si tomu konečně uvěřila.

V tu chvíli se z „možná budu" se stalo „zase jsem".

A dnes, po dvou letech vašeho společného poznávání se, víš, že "jsi" stále. Šťastná, opečovávána a zakotvena ve městě, kde se vidíš i v budoucnu. Jako manželka a máma. Jako ta dospělá sebevědomá žena, kterou sis vždycky tak moc přála být.
Už tenkrát na základce.

Když je řeč o dětství, Marika a Olda tě asi překvapili. A možná, že na tomhle místě ode mě očekáváš omluvu. Ale, nedočkáš se jí. Promiň.

Můžu ti však dát vysvětlení.

Marek, Břeťa a Olda.
Marek, Břeťa a .... Olda.
Marek a Břeťa. A Olda.

Chápeš?

Adi, no tak, holka! Vždyť on byl vždycky z trojčat až ten třetí. Až ten poslední, kdo přišel. Pokud přišel. Někdy jen hlídal za dveřmi. A čím byl starší, tím víc si uvědomoval, jakou pitomost dělají. Jak hnusným věcem musíš kvůli nim čelit.

Vlastně jen s bráchy držel basu. Nešel by proti nim. I když dnes... Nevím. Možná i jo.

Když je pustili z pasťáku, dostal se na střední školu se sociálním zaměřením. Bral ji dost vážně a hodně se tam změnil. A dnes pracuje pro děti, které říkají, že až budou velké, budou jako Olda! Ne jako máma, která sedí místo práce doma. Ne jako táta,  který sedí někde úplně jinde.

To Olda je jejich hrdina.

A to ,,promiň", které ti řekl, je jedna z nejupřímnějších omluv, které jsi kdy slyšela, a kdy uslyšíš.

A vím, že sis ten den po plese představila Mariku ve svatebních šatech po boku Oldy a dojala ses. Už ta představa, že se vdává za chlapa, který má stejnou představu o budoucnosti jako ona,  je naprosto úžasná.

Zaslouží si ji. A ona si zaslouží jeho.

Ale to má teď čas.

Zatím si obě užívejte přítomnost. Uteče rychleji, než si dokážeš přestavit. A starejte se hezky o to své - až sesterské - pouto. Něco mi říká, že tuhle dlouhovlasou copatou blondýnku budeš v životě potřebovat vždycky.

Pozdravuj ji. I Oldu. A hlavně toho svého modrooka.

Já už musím běžet za tím svým ,,Adrianem". Právě se naším bytem rozvoněla večeře.

Krásné Vánoce! Věřím, že ty letošní budou minimálně...kouzelné.

Tvoje Lucka

PS. Občas mě mrzí, že jsi vymyšlená. Představ si, že už o tobě píšu dýl než polovinu svého života. Jsi součást mé mysli. A nedokážu si představit, že by jsi nebyla. Takže se připrav na to, že o tobě ještě nějaký příběh napíšu. Možná dva. Tři...

Nevím kdy. Přijde to samo. Ale přijde. Jako pokaždé doteď, když mi po tobě bylo smutno.

A zase to bude nezapomenutelné. To ti můžu slíbit už teď! <3