A vy jste ..?

20. Kapitola

Po čtrnácti dnech přijíždím opět domů a musím uznat, že se neskutečně těším na přivítání sestřičky, mámy, Skype s tátou, který doma nebude, a večer u sklenky vína s Marikou. Jak už jsem zmiňovala: sice skoro nepiju, ale je mi jasné, že Maričiny otázky ohledně "té" noci bych asi úplně střízlivá psychicky nezvládla. Kromě toho, že je její druhé jméno „upřímnost", si taky velmi libuje v detailech. A ano, v jakýchkoli.

Stázinka mě čeká s mamkou už na hlavním nádraží.

„Adiiiii!" Rozběhne se ke mně má devítiletá adoptovaná sestra a skočí mi
do náručí. „Bylo mi taaaak smutno. Už nikdy nebuď tak dlouho pryč, jo?"

„Pokusím se, sluníčko moje." Dám ji pusu a otočím se na mámu.

Obejme mě na přivítanou a začne se vyptávat na školu. Cestou domů jí povídám o studiu francouzské filologie. Je vděčný posluchač. Tím spíš, že francouzština je náš společný koníček. Já se ji učila už na základní škole a ona navštěvovala dlouhá léta soukromé hodiny a poté, co strávila nějaký ten čas v Kanadě, mluví plynule francouzsky. Ale na období, kdy s námi nebydlela, myslím nerada. Své myšlenky, tak, radši přesměruji k tátovi, který je právě na pracovní stáži v Itálii.

Konečně otevřu domovní dveře a položím cestovní tašku na podlahu nově zrekonstruovaného obývacího pokoje. Nestačím se divit. Mám pocit, že pokaždé, když přijedu po dlouhé době domů, udělají mí rodiče kus práce. Mou pozornost zaujmou fotografie rozházené po stole.

„Chtěla jsem je uklidit včera večer, ale po desáté hodině jsem usnula jak mimino." Usměje se omluvně máma. I tak jsou fotky po stole neuspořádané tak nějak systematicky.

Neodolám a posadím se k nim. Miluju to. Dívat se na obrázky zachycující nejdůležitější okamžiky v mém životě. Nacházím i momentky, které mají nejen pro mě zásadní význam. Třeba náš první výlet se Stázinkou. Bylo to pár dnů poté, co se naši stali jejími adoptivními rodiči. Vyfotila jsem ji svou starou Nokií. Chybí jí tam půlka hlavy, ale ten rozmazaný široký úsměv, který značí opravdovou dětskou radost, zachytit dokázala. Dokonale. Alespoň pro mě. A její rozjařený smích mi v uších zní ještě teď.

„Tuhle..." Zvolá máma, ale už je pozdě. „Tuhle ne." Dořekne s nervózním napětím v hlase, ale já už ji v podstatě neposlouchám.

Nechápavě zírám na asi pětačtyřicetiletého lehce prošedivělého atraktivního muže, který objímá moji usmívající se mámu. Po levici mu sedí chlapec v pubertálním věku. A já si jsem víc než na 150 procent jistá, že toho kluka znám!!!

Pryč, pryč, pryč...

Utéct od kruté reality je jediné, co v tuto chvíli chci. Snažím se nevšímat si utrápených pohledů mámy, která si nejspíš vyčítá, že tu fotku někde neschovala. Myslí si zřejmě, že jsem v šoku ze zjištění, že má u sebe stále „schovanou" svou kanadskou "rodinu". Kdyby jen věděla! Kdyby jen znala celou pravdu a hlavní důvod, proč beze slova mizím ve dveřích.

Teprve po pár metrech chůze směrem do mého oblíbeného parku se rozvzlykám. To přece nemůže být pravda! Tohle je až neuvěřitelná náhoda! Takové se přece v reálném životě nestávají...
Joe přece nemůže být dítětem, které si užívalo pozornosti mé mámy, zatímco já byla nešťastná! Zatímco já den co den ve škole čelila šikaně. Zatímco já doma potkávala trosku, která zbyla z mého táty, poté, co u něj alkohol zvítězil na plné čáře.

Máma o ničem z toho nevěděla. V podstatě se nás zřekla. Neměla jsem sílu jí psát a přemlouvat ji k návratu domů. Poučovat ji z pozice školačky o tom,
na čem v životě nejvíc záleží.

Ale samozřejmě, čtenářko! Chyběla mi. Nedokážeš si ani představit jak moc...
Ale taky mě děsně štvala. I na tu dálku. Měla jsem pocit, že za naši rodinu vůbec nebojuje. Ale nedokázala jsem to. Myslím...nenávidět ji. Nenáviděla jsem spíš ten pocit. Pocit, že tam má nějaké jiné dítě, které má ráda více než mě. Protože kdyby ne, neopustila by mě. Možná, že s tátou měli v té osudné době vztahové problémy, o kterých jsem nevěděla. A možná, že lepšího partnera v té době potkala v Joeově otci. To všechno bych dokázala přijmout. Až na ten jeden fakt!

Jediné, co mě od jejího návratu k nám až do dnešního večera utěšovalo, bylo jakési nevědomí. Nikdy o svém osobním životě v Kanadě nemluvila. A nikdo se jí neptal. „Kanada" byla vždycky prostě tabu. Ale občas jsem měla pocit, že za někým teskní. S tátou to až zázračně rychle dali zase dohromady.Takže mi bylo jasné, že v tom musí být ještě někdo další. Až doteď jsem však nevěděla, po kom je mámě tak smutno.

Procházím rychlým tempem potemnělým parkem a postupně si přiznávám, že tohle sama nezvládnu. Fyzicky cítím, jak se má duše hroutí na milion kousků. Nakonec se rozhodnu strávit dnešní noc u Mariky.

Z posledních sil napíšu jednoznačnou esemesku své nejlepší kamarádce: „Sis!!!"

Okamžitě mi volá zpátky a starostlivým hlasem se ptá: „Co se stalo?"

„Joe..." Odpovím mezi vzlyky.

„Co ti ten idiot provedl?"

Dlouho mlčím do telefonu a pak šeptajíc odpovím: „Prakticky nic...a zároveň všechno."