A vy jste ..?

21. Kapitola

Období, které běžně studenti označují jako „zkouškové" se pro mě stalo obdobím zvaným „Joe neexistuje". I proto jsem se rozhodla mít ty nejlepší školní výsledky, přičemž jsem se byla schopna učit i celé dny v kuse. Na úkor svého sociálního života, a dokonce i prokrastinace!

Neustále jsem si vymýšlela aktivity a další a další povinnosti, jen abych na něj nemyslela. Štvalo mě, že se na něj zlobím za něco, co ve skutečnosti vůbec nemůže. Nejspíš by však nic z toho neměnil, protože máma je ve své podstatě super a on v té době žádnou neměl. Kdyby ji chtěl vyštvat, byl by sám proti sobě. A podle toho, co mi řekl, ani nevěděl, že má manžela. A dítě.

Nejvíce mě mrzel fakt, že jsem s ním přestala komunikovat týden po našem nejintimnějším zážitku. Ale zároveň se mi dělalo špatně z představy, že jsem měla něco s někým, jehož otec měl poměr s mojí matkou. Říct mi to někdo jiný, tak jen nechápavě vrtím hlavou. Vždyť jsme mohli být nevlastními sourozenci! Je to jak z nějakého špatného filmu. Vím, že některé holky spí s kdekým a mají úplně na háku, o koho se jedná. Já jsem ale v některých věcech dost zásadová, ať si říká Marika, co chce!

Bylo mi jasné, že má nejlepší kámoška v celé situaci neuvidí zas takový problém. Argumentovala tím, že Joe a já jsme dva cizí lidi, kteří se náhodou potkali u sklenky vína. A taky že Joe oficiálně nikdy mým bratrem nebyl. Prý dokud nemáme společné geny, tak že je to cajk. Dokonce mě nazvala úzkoprsou konzervativní slečinkou, která si všechno hrozně bere.

Normálně bych se urazila, ale uvědomovala jsem si, že to prostě jen nechápe. Že to ani nemůže pochopit. Vždycky měla coby jedináček veškerou pozornost svých rodičů, kteří mají, co si pamatuju, velmi harmonický vztah. Nikdy neměla zlomené srdce, protože to vždycky byla ona, kdo rozdával kopačky.Když zrovna neměla potřebu mít vážný vztah, obletovali ji nejrůznější obdivovatelé, z jejichž řad si vybírala ty svoje „benfriendy".

Jestli můj příběh pečlivě sleduješ, tak sis určitě právě uvědomila, že můj život nikdy nebyl tak růžovoučký, jako ten její. Obzvlášť v období, kdy nás máma opustila a našla si novou rodinu. Tehdy mnou den co den zmítal pocit žárlivosti a závisti vůči dítěti, které dospívalo za laskavého dohledu mojí maminky. Mojí! Naší...? A to všechno dohromady jsem zkrátka nedokázala jen tak překousnout.

Fráze „je to komplikované" ani zdaleka nezastřešovala můj pocit ze situace,
do které jsem byla zásluhou nešťastně zamotaných souvislostí vržena.
A protože bych radši snědla něco hrozně nechutného, než abych mu řekla, kdo jsem a proč se mu poslední dobou vyhýbám, tak jsem ho prostě ignorovala. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli by mě pochopil. Zkoušel mi volat, psát, dokonce i posílat dopisy, ale marně. Bylo mi to líto, ale nedalo se nic dělat. Bála jsem se, že kdybych se s ním sešla, tak že by mezi námi zase k něčemu došlo. Ať jsem chtěla, nebo ne, jedno bylo jasné: jiskřilo to mezi námi.

Jediná věc, ze které jsem měla ještě větší strach bylo odmítnutí. Mě. Mé verze příběhu. Nás...

Na druhou stranu jsem mu, mimo jiné, byla vděčná za motivaci ke psaní. Světe div se, opravdu mi to nedalo a jednoho dne jsem se z nenadání chopila tužky
a poznámkového bloku a napsala svou první povídku. Ta zachycuje období od mých šesti let do mých dvanácti let a má výrazné autobiografické prvky. A je napsaná francouzsky! A jelikož mě psaní opravdu vzalo za srdce, rozhodla jsem se, že v tomto stylu přepíšu veškeré své deníky.

Můj nový koníček mi pomáhal nemyslet na to, že se mi poslední dobou zdají noční můry. Vždy v nich figuruju já, Joe, naše propletená těla a máma, která nás přistihne. Při situaci, kterou ani jeden z nás nijak racionálně nevysvětlí. Nejednou mě v noci probudil můj vlastní výkřik.