1)

88 8 27
                                    

Stál u linky a krájel svojí chudou večeři, několik listů salátu, mrkev a rajčata, když někdo zazvonil. Stočil pohled ke dveřím, a s položením nože, se vydal otevřít. 

„Dobrý večer...mrzí nás, že otravujeme v tuhle hodinu, ale potřebovali bychom se na něco zeptat." Překvapeně zamrkal na dva muže v saku, kteří mu před obličejem svítili odznaky kriminální policie. 

„No.....dobře jen se ptejte." šeptl trochu zaraženě. Jeden z mužů zašmátral v saku a podal mu fotku.

Byl na ní mladý, docela pohledný, muž s vlasy jako uhel a pomněnkovýma očima hlubokýma jako studna. „Neviděl jste ho? pronásledovali jsme ho až sem, ale ztratil se v domě....víme stoprocentně, že se tu někde ukrývá." prohlédl si fotku několikrát, než pomalu zvedl pohled k policistům.

„Je mi líto....nikdy jsem ho neviděl." řekl a s lehkým posmutnělým úsměvem jim fotku vrátil. 

„V pořádku...hlavně na sebe dejte pozor....tento muž je nebezpečný...zamkněte a zavřete pevně okna." S tvrdým pohledem ve tváři mu muž kladl na srdce bezpečí, stejně jako ostatním v domě.

 Jen lehce kývl, že rozumí a s rozloučením zavřel dveře, uposlechl jak ho policisté varovali a vše pořádně zavřel, potom se vrátil ke své zelenině a krájení. 

Když měl vše v míse, a jen se chystal natáhnout do horní poličky pro nějaký dresing, zezadu se mu na hlavu přitiskl ledový kov. „Cekni a prolítne ti kulka hlavou." ozvalo se za ním tichým, nebezpečným a ledovým hlasem. 

Vyděšeně zvedl ruce nad hlavu a pevně sevřel víčka k sobě. „Otoč se." poručil mu muž ostře, aniž by s pistolí nějak hnul. 

Pomalu se otočil, a aniž by otevřel křečovitě zavřené oči, se začal lehce třást, měl neskutečný strach, netušil co má dělat, ani jak se zachovat. 

Má ho napadnout? 

Dělat co mu řekne? 

Nebo snad začít křičet o pomoc? 

Netušil.

 Bylo mu ale jasné, že muž před ním nebude dvakrát váhat nad stisknutím zbraně. „Otevři oči ty posero!" pomalu otevřel oči dle rozkazu, a rovnou je zvedl, jelikož byl o hlavu a půl menší, než útočník.

„Teď dobře poslouchej opakovat to nehodlám...." Najednou mu černovlasý muž nepřišel až tak pohledný, pomněnkové oči byli tvrdé jako kámen a chladná maska, bez emocí, zakrývala jakýkoliv projev toho, že by její majitel mohl být i něco jiného než vrah. 

Pohled  zabodl zpátky do země a pokusil se zhluboka nadechnout, držel přitom rozklepané ruce stále v úrovni hlavy, chtěl sledovat své boty a nevšímat si hlavně, která se mu tiskla, teď už ke spánku.

Všiml si přitom, že muž je poraněný. Z tmavým maskáčů mu vytékali pramínky krve a zbarvovali tak okolí kalhot do ruda, dřív než mu stačil něco navrhnout mu muž chytl hrubě bradu a donutil se mu podívat znovu do očí. Bylo nad míru jasné, že je naštvaný, a že ho jeho ustrašenost nijak neuklidňuje. 

„Potřebuji se skrýt...nevím na jak dlouho, ale ty mě schováš. Cekneš o mě někomu a věř, že se postarám o pomalou a mučivou smrt...je ti to jasný?" nezmohl se na nic jiného, než vystrašeně přikývnout. 

„J-já.....m-mohl b-bych se v-vám podívat na tu nohu..." začal potichu s roztřeseným hlasem. „Něco o medicíně vím a....mohl bych to vyčistit a-" stiskl mu tváře o něco silněji, a donutil tak jeho tichý hlas, aby zmlkl úplně. 

„Fajn....ale pohni si." Mladík lehce pokýval hlavou a rozeběhl se co nejrychleji do koupelny, neodvážil se zdržet ani o sekundu. 

Za zdí myšlenek (Čkm na Korekturu)Kde žijí příběhy. Začni objevovat