Za zdí myšlenek (Čkm na Korekturu)

22)

Kyle ustlal pro všechny tři v obýváku před krbem a uložil je. Zane sice chtěl nějak pomoci, jenže mu to unavené tělo nedovolilo a hned po uložení do teplých peřin usnul. Lewis se ani neprobral, byl příliš vyčerpaný a tělo zabrané do regenerace, že neřešil různé přesuny a čištění. Kyle si lehl mezi oba muže a opatrně si přisunul Lewise k sobě. „Odpusť mi to....všechno." Špitl brunetovi do vlasů a jen ho na sebe položil, chtěl ho mít u sebe, jelikož nabyl dojmu, že by to Lewis dobrovolně za vědomí nepovolil.

Dlouho ho jemně hladil ve vlasech, než usnul s rukama ovinutýma kolem drobného a pohublého tělíčka, rána na boku lehce tepala a bolela, přesto svého bruneta nepustil ze sevření.

Ráno se Lewis probudil jako první, jelikož byl za ty dny naučený, že v tyhle brzké hodiny přichází výprask, dost ho překvapilo, když zjistil, že má místo polštáře Kylovu hruď.

Nejdřív se bál pohnout, aby černovlasého muže nevzbudil, když ovšem zaslechl, že se dech trochu zrychlil a srdce roztlouklo, došel k závěru, že je Kyle už vzhůru. „Dobré ráno Lewisi..." Zašeptal velmi potichu Kyle.

 Lewis sebou trhl a pomalu zvedl hlavu k lehce se usmívající tváři. „Dobré..." Hlesl ustrašeně a sklopil provinile oči. 

„Co se děje?" Zeptal se Kyle a lehce ho, velmi opatrně, pohladil po tváři. „Ty....se nezlobíš?" Zašeptal tišeji, než šepot a zamrkal, aby rozehnal slzy. Kyle se chtě, nechtě musel usmát. „Nezlobím....na tebe se nejde zlobit." Řekl a posunul peřinu Lewisovi na ramena, ten se jenom drobet usmál a unaveně se k němu přitulil. Po chvíli kdy se brunet zvláštně třásl, se Kyle zamračil a položil mu ruku na čelo. 

„Celý hoříš....mám takový pocit, že si dostal infekci..." Hlesl smířeně a pomalu si sedl, Lewis k němu vystrašeně zvedl oči. „Já...co...co budeme dělat?" Špitl s viditelnou panikou v hlase. „Ty se hlavně uklidni....půjdeš si lehnout...Já ti dám provizorně antibiotika a dojedu do města do lékárny." Řekl a položil ho na matraci, na které doteď ležel on, zvedl se a došel udělat aspoň nějakou snídani z těch pár plechovek co tam byli. 

Dal Lewisovi slíbené antibiotika a s drobnou pusou na čelo mu přislíbil, že se brzo vrátí, nechtěl být ve městě dlouho, proto nakoupil potřebné léky a prážky, nějaké jídlo, aby se nemusel v nejbližší době do údolí vracet, a rozjel se zpátky k chalupě. Když dorazil oba muži už byli vzhůru, Zane se pokoušel do Lewise dostat aspoň nějaké jídlo, samotnému mu to moc nešlo, ruce měl pořád zesláblé, ale na rozdíl od Lewise s nimi mohl nějak hýbat.

 Kyle odnesl tašky do kuchyně a s léky, dezinfekcí a čistým obvazem se vrátil k oboum mužům do obýváku. Lewisovi se moc nechtělo sedat, věděl ovšem že se Kyle potřebuje dostat k poraněným rukám, proto se donutil udržet v sedu. 

Bolelo to, to nepopíral, a i když se pokoušel být Kyle něžný, věděl že se to moc nedaří, zápěstí bylo ošklivě zahnisané a často krvácelo, když skončil Lewisovi tekly slzy po tvářích. „Neplač....přestanou bolet slibuju." Hlesl měkce a slzy mu setřel, podal mu potřebné protilátky, na infekci a zase ho uložil, potřeboval se prospat. Znovu ošetřil i Zana a pomohl mu se najíst, přišel si jako nějaká chůvička, přesto si neztěžoval, jelikož věděl, že je to jeho chyba.