Zpět v Beacon Hills [Teen Wolf]

21.kapitola

Uvařila jsem všem, co chtěli ke snídani.

,,Dobré ráno. '' Seběhla schody Melissa, která měla dost na spěch.

,,Dobré. '' Pozdravily jsme s Kirou ve stejný čas.

,,Ahoj mami. Kam máš tak naspěch? '' Ukousl si Scott ze svého sendviče.

,,Musím letět do práce. Někoho tam před chvíli přivezli. Musím tam jet. '' Pobalila si něco k jídlu z lednice.

,,Ale měla jsi hodit Beth do školy. Kira jede přece se mnou. ''

,,Promiň. Ale musím tam jet. Moc se omlouvám. Užijte si školu. Pa. '' Zmizela za dveřmi.

,,No tak co teď? '' Kira se otočila na Scotta.

,,Asi nejdřív odvezu jednu z vás a vrátím se pro druhou. Nebo bych mohl někomu zavolat. Třeba jestli může Stiles se pro tebe stavit. ''

,,Ne to je dobrý. Za chvilku odjíždí autobus. Pojedu tím. '' Ujišťovala jsem ho.

,,Sama? ''

,,Ne. Theo také jezdí autobusem. ''

,,No dobře. ''

,,Tak ve škole. ''

Určitě se mu tohle nelíbí. Dalo se to poznat jen podle jeho výrazu, když to ode mě slyšel. Ale co nadělá. Nebudu nikoho otravovat, aby zbytečně zajížděl jen pro mě. Hlavně, když tu je i možnost jízdy autobusem. I kdybych měl jít pěšky. Jestli někdo potřebuje Melissu v nemocnici, nemůžu jí to mít za zlé. Stejně tak Scottovi. Kira je jeho přítelkyně, samozřejmě, že pojede s ní.

V autobuse si mě Theo vůbec nevšímal. Dost ho překvapila moje náhlá přítomnost vedle něj.

,,Ahoj. Nevěděl jsem, že pojedeš dneska autobusem. '' Sundal si sluchátka z uší, ze kterých ještě potichu hrála hudba. Nemá zas tak špatný vkus na písničky.

,,Trochu se to s dnešním odvozem zkomplikovalo. '' Neplánovala jsem to nějak dopodrobna vysvětlovat.

,,Jasně. Aspoň můžeme jet spolu. '' Usmál se. U toho vypnul na mobilu písničky a sluchátka uklidil do batohu.

,,Ano. '' Nějak jsem se zakoukala na jeho rysy tváře a u toho se zamyslela.

,,Vše v pohodě? '' Vytrhl mě z myšlenek. Což bylo jen dobře.

,,Jo, promiň. Jen jsem se trochu zamyslela. '' Odkašlala jsem si. Pramínek vlasů si u toho dala za ucho.

První hodinu měl společnou s námi. Do třídy jsme tedy vcházeli oba společně a rozdělili se do lavic na svá místa.

,,Ahoj. '' Posadila jsem se na své místo u Scotta a Stilese.

,,Scott mi to právě říkal. Mohli jste zavolat. Přijel bych. '' Naklonil se Stiles o něco blíže.

,,Můžu přeci jet autobusem, nebo jít i pěšky. Ničemu mi to nevadí. Nechci nikoho otravovat o takovou prkotinu. ''

,,Mohla jsi. Navíc se nám moc nelíbí, jak se s tebou Theo tak sbližuje. '' Zašeptal.

Tohle nemohl Theo přeci slyšet. Sedí na druhé straně třídy od nás. Hlavu měl sice natočenou dopředu, jeho oči však sledovali pokradmo nás. A po té větě se tak škodolibě usmál. Musel se usmívat nad něčím jiným. Takový šepot je nemožné slyšet. Leda? Ale ne. On určitě ne.

,,Nechci být hnusná, ale budu se bavit, s kým chci. On je tu taky celkem nový a chápe, jak se cítím. Je na tom nastejno jak já. ''

,,Navíc nevím, proč by vám to mělo vadit. Jen si spolu povídáme. Nic mi neprovedl. Ani nevypadá, že by plánoval. Jestli vás to uklidní, tak kdyby se cokoliv dělo, okamžitě to vám dvěma oznámím. Ano? '' Zdůraznila jsem.

Mám je ráda. Ale nechci, aby mi někdo říkal, co mám a co nemám dělat. Jakožto nováček zde, můžu být ráda, když si najdu někoho, kdo mi rozumí. Navíc, je fajn mít i své kamarády. Než jen ty Scottovi. Nic na nich není, ale chápete jak to myslím.

O hodině se mi rozsvítila obrazovka mobilu. Upozornění z kalendáře, které mi připomnělo schůzku s psycholožkou o obědové pauze. Neměla jediný kloudný čas tenhle týden, co by mi vyhovoval. Dnes tedy budu muset obětovat svou hodinu volna.

Jak kdyby to na mě hodil. V tu chvíli mě přepadl smutek. Připomenutí schůzky, bylo také připomenutí mých rodičů. Jak jsem na ně mohla za takovou malou chvilku přestat myslet? Jsem tu tak týden. Děje se toho teď tolik, že nemám ani čas na ně myslet. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Jak jsem mohla...

Scott na mě otočil svou pozornost. Jako by snad věděl, že se něco děje. Nemůže přeci vycítit mé psychické rozpoložení. Tohle přeci nedokáže. Nezmiňoval se o tom. Ale podle toho jak si mě zkoumavě prohlížel, by tomu odpovídalo.

Hlavně se tu nerozbreč. Chce to klid.

Musím si vzít prášky.

Mé ruce se začaly lehounce třást. Oči neměly daleko k zahájení pláče.

Musím pryč.

Vztyčila jsem ruku vzhůru, abych se dovolila učitele, zda si můžu zajít na záchod. S kývnutím jsem nenápadně popadla své tablety a dala se na odchod. Všichni mě až ke dveřím sledovali.

Zaběhla jsem si na záchod. Naklopila jsem do sebe prášky a zapila je vodou z kohoutku. Ani jsem si nestačila umýt ruce, než mi začaly slzy stékat po tváři. Do toho se přidalo špatné dýchání. Musela jsem rychle dýchat. Jako když se po náročném běhu nemůžete pomalu a v klidu nadechnout. Ruce se mi třásly, že ani nevydržely nápor mé váhy, jak jsem byla opřená o umyvadlo. Nějak jsem se ale o to umyvadlo musela opřít. Podlamovala se mi kolena. Každou chvíli se celé mé tělo zakymácelo.

Beth. Vzpomeň si, co tě učila psycholožka v nemocnici. Dýchání pomocí prstové metody.

V levé ruce jsem natáhla všechny prsty s dostatečnou mezerou mezi nimi. Jako bych někomu ukazovala pět. Ukazováček pravé ruky jsem položila na palec té druhé ruky. Obě se tak třásly, že to byl nadlidský úkol. Když ukazováček jel pomalu ke konci prstu, snažila jsem se o hluboký nádech. Výdech při cestě k druhému. Kopírovala jsem tak prsty a v rytmu se nadechovala. Jelikož jsem ruce sotva držela na místě, u druhého prstu jsem to vzdala. Rozbrečela se ještě z tohohle.

Dveře holčičích záchodů se otevřely a následně zavřely, po tom co někdo vešel.

,,To jsem já. '' Ohlásil se Scott, když jsem si chtěla zalézt do kabinky.

,,Jak...Jak...'' Snažila jsem se mluvit.

,,Poznal jsem to na tobě už ve třídě, že se něco takového blíží. Vycítím to. '' Vysvětlil mi.

Takže to vážně poznal. Před ním se nedá nic utajit.

,,Budem dýchat spolu. Hm? '' Držel mě za ramena.

Bezeslovně jsem kývla hlavou.

,,Nádech. '' Dlouze se nadechl.

,,A výdech. '' Všechen vzduch jsem ze sebe vypustila.

,,A zase nádech. ''

Soustředila jsem se na jeho tempo nadechování, abych ho mohla co nejpřesněji zkopírovat.

,,Lepší? '' Zeptal se po chvilce.

Ještě stále roztřesená jsem přikývla.

,,Pojď sem. '' Přitáhl si mě do objetí.

Bylo to uklidňující. Dával mi tím pocit, že jsem v bezpečí. Není se čeho bát. Mám jeho. On tu pro mě vždy bude.

,,Měli bychom se vrátit. Aby to nebylo moc podezřelé. '' Promluvil po chvíli ticha.

,,Mhm. ''

,,Jsi v pohodě? '' Zeptal se, než jsem odešla ze záchodů.

,,Jo. Děkuju. '' Usmála jsem se na důraz díků.

Dotřídy jsem vešla a všichni na mě upřeli pohledy jen na vteřinu. Než zjistili,že to jsem jen já. Vrátili se zpátky k vyučování.