Zpět v Beacon Hills [Teen Wolf]

25.kapitola

Jen tak si ležím na své posteli a přemýšlím nad včerejším zvláštním seznámením s Deucalionem. Řekl Scottovi, ať nezasahují. Zaútočil a chtěl vědět, jak se budu bránit a i jak vrátím protiúder. Ale proč? Co má společného má schopnost bojovat s mými schopnostmi? Jak je dokážu zlepšit? Sluch nevím, jak bych mohla zlepšit. Myslel snad ty sféry? Dokážu zesílit svou telekinetickou energii? Nebo bych dokázala zvednout i těžší objekty? Zvládám ty menší a lehčí. Těžký dřevěný stůl, by mi dělal problém. Nikdy jsem takovou sílu nepotřebovala. Tudíž, jsem to ani nijak netrénovala, pochopitelně. Ale jak se více seznamuju s druhou stranou mého života, vypadá to, že budu muset. Tady nemůžu. Musím někam, kde nic nerozbiju. Hlavně mě nikdo neuvidí.

Oblékla jsem si něco sportovnějšího. Černobílé elastické legíny, které mi přímo perfektně tvarují postavu, spolu s croptopem. Mobil do ruky a běžecké boty k tomu a jsem připravena vyrazit. Po cestě z domu, jsem na nikoho nenarazila, takže jsem radši napsala Melisse vzkaz na lednici. Kdyby se začala strachovat, kde jsem.

Před domem jsem si stáhla vlasy do culíku a rozběhla se můj naplánovaný směr. Do lesa. Přímo perfektní místo. Nikdo mě neuvidí, nic tam nemůžu rozbít. Vím, kudy se tam jde, jelikož jsem se o tom bavila se spoustou lidí.

V dobré vzdálenosti od kraje jsem se zastavila. Mobil si dala za záda, za lem legín. Nerada bych ho tu někde pozapomněla.

,,Tak jak začít? '' Uvažovala jsem nahlas.

Zkusila jsem pro začátek s něčím lehčím. Pár větších klacíků mezi sebou ve vzduchu prolétat různými směry.

,,Co kdybych...''

Při pomyšlení se mi to hned povedlo. Klacek se rozlomil na dvě menší části.

,,To šlo snadno.''

Zkusila jsem to znovu se silnějším. Mohla to být náhoda.

Křupl i ten druhý.

Páni. Takhle s tím manipulovat jsem nikdy nezkoušela. Hmm. Co bych mohla zkusit dál.

Vyhledala jsem si kládu z nějakého menšího stromku. Ta už šla o něco hůř. Chtělo to o trochu víc síly, která se v krátkých intervalech už zviditelňovala na mých dlaních. Ale kláda se nakonec zvedla do vzduchu a levitovala dobrý metr nad zemí. Pocit radosti se začal opět dostavovat.

Vrátil se zase ten šepot. Vylekaně jsem upustila kládu na zem.

,,Co to zas? '' Rozhlížela jsem se kolem, zda někoho nezahlédnu.

Proč se pořád musí vracet? Co to je? Stává se ze mě snad blázen?

,,Nech mě na pokoji. '' Procedila jsem skrz zuby.

,,Potřebuješ mě. '' Ozvalo se za mnou.

Hbitě jsem se otočila za hlasem. Samozřejmě nikdo nikde nebyl.

,,Nepotřebuju. '' Zvýšila jsem hlas.

,,Ale potřebuješ. Díky mě budeš silnější. ''

,,Jdi pryč. Nevím, kde stojíš, nebo jestli jsi snad neviditelný, ale jdi. ''

Neustále jsem se otáčela za hlasem se snahou někoho zahlédnout.

,,Nemůžu odejít. Potřebujeme se navzájem. ''

,,Nech mě na pokoji!! '' Dlaně jsem natiskla na uši a výboj energie mi projel celým tělem do země.

Najednou nastalo ticho. Jediné co se dalo zaslechnout, byly zvuky z lesa. Pomalu jsem tedy dávala ruce dolů a otevírala oči. Nic. Sláva.