Zpět v Beacon Hills [Teen Wolf]

42.kapitola

Prvně vešel Theo. Držel pootevřené dveře, abych mohla vejít dovnitř. Hned se mi naskytl pohled na to, co bylo schované uvnitř. Teda čekala jsem všechno, jen ne tohle. Proč mě sem přivedl? V první vteřině to možná ve mně hrklo.

V první vteřině jsem viděla scénu jak z hororového filmu. Vypadá to zde jako nějaká stará zapomenutá laboratoř, kterou si aktuálně vzal nějaký padouch pod svá křídla. Nic jiného mě prvně ani nenapadlo. 

Mé oči si přejížděly celý ten prostor. Před námi byly dobré tři schody níže. Viděla jsem nějaké křeslo, které mělo dokonce i pásy na ruce i nohy, kdyby se někdo rozhodl utéct pryč. Což bych se ani nedivila. 

Několik stolů s neznámým obsahem, jež se na nich povaloval. Na dalším stole ležely zkumavky s jednotlivými tekutinami. Každá ta zkumavka měla o trochu jiný odstín, nebo rovnou jinou barvu. Více vzadu, schované, stály jakési nádrže? Nevím jak to zrovna pojmenovat. Skleněné nádrže plné vody. Aspoň myslím. Do nich byl hnán kyslík. Bubliny kyslíku se hnaly až nahoru. Co v tom plave, ani nechci vědět. 

Celý ten prostor je ponurý. Je dobře vidět, přestože tu není moc dobré světlo.

Než jsem stačila ze sebe něco vyklopit, Theo mě v mluvení předběhl.

,,Pojď dovnitř. Nemusíš se bát. Vím, musí to vypadat děsivě. ''

,,Jo to rozhodně. '' Stále jsem se rozhlížela kolem a u toho za sebou zavřela dveře.

S nejistotou jsem sešla ty tři schody k němu.

,,Proč jsme tu? Kde to jsme? ''

,,Za prvé jsem ti chtěl něco říct. Něco co ostatní neví. A za druhé se tě na něco zeptat. ''

,,Dobře. Co jsi mi chtěl říct? ''

,,Chtěl jsem ti to říct ještě před tou nehodou. Jelikož jsem cítil mezi námi dvěma jisté propojení. Jsme si blízcí. Cítím to. Chtěl jsem ti říct, že jsem se nestal vlkodlakem jako ostatní. Třeba Scott, kterého kousl jiný alfa. Nebo Liam, kterého kousl Scott. Byl jsem tak vytvořen. Třemi doktory. '' Začal vysvětlovat. Přitom mě celou tu dobu pozoroval.

,,Vytvořen? Jak...jak je to vůbec možné? '' Má zmatenost ve mně jen a jen rostla.

,,Ano. Je. Po několika dlouhých letech, nespočet nepovedených pokusech, se jim to konečně povedlo. Vytvořit vlkodlaka. Mě. '' Theo na to celé byl neskutečně pyšný.

,,Já nevím co na to říct. Nevěděla jsem, že něco takového by bylo vůbec možné. Jak tě vytvořili? Co do tebe dali, že cítíš a umíš vše co například ostatní? Proč jsi to neřekl ostatním? ''

,,Neměli by dobré reakce. Určitě by se jim nelíbilo, že si někdo takhle zahrává s přírodou. Porušují se jisté zákony našeho světa. Neuznávali by to. Už takhle se na mě dívají přes prsty. '' Vysvětlil mi. Musím říct, měl v něčem i pravdu. Zrovna by neskákali radostí. Myslím si, že Stiles nejvíc.

,,To chápu. '' V hlavě mi to šrotovalo.

,,A na co ses chtěl zeptat? '' Radši jsem převedla téma. Na tohle potřebuji víc času. Moje hlava by se akorát tak dřív zavařila, než by pochopila, jak ho vytvořili.

,,Když bych ti řekl, že vím jak ti pomoci, chtěla bys? '' Přistoupil ke mně blíž.

Uklidni se. Dělej, jako by nestál sotva deset centimetrů od tebe. Nemysli na to.

,,Pomoc? S tou pamětí? Jak bys mi mohl pomoci? '' Ani doktoři to nedokážou. Tak jak by on mohl?

,,Nemyslím s pamětí. S tím bohužel nedokážu pomoct. Myslím s tím hlasem, který slyšíš. '' Upřesnil.

Ve mně se vše zastavilo. Jak o tom sakra ví? Nikomu jsem to nikdy neřekla. Ani s tím hlasem nemluvila před nikým. Vždy jsem byla sama. Nemohl to zjistit. Ale jak to proboha ví?

,,Neboj se, nikomu jsem o tom neřekl. '' Chytl mě za ruku, když viděl můj šokovaný výraz.

,,Ale.....já ti to nikdy neřekla....'' Řekla jsem zaraženě.

,,Jak o tom víš? ''

,,To teď neřeš. Mohl bych ti s ním pomoct. '' Chytl mě už i za druhou.

,,Jak to víš? Nikomu jsem o tom nikdy neřekla. ''

,,To není tvoje věc! '' Zvýšil najednou hlas.

Jako lusknutím prstů se zase uklidnil. Začíná mě dost děsit. Nebudu lhát.

,,Promiň. Nechtěl jsem na tebe křičet. ''

,,Nic se neděje. '' Musím se mít na pozoru. Nemám z tohohle celého dobrý pocit.

,,Tak? Kdybych ti řekl, že mám způsob, jak ti pomoct s tím hlasem.....Chtěla bys to? '' Vybídl mě.

,,Já nevím. Jaký způsob? '' Tohle se mi moc nezdá. Ale co když má pravdu? Co když vážně dokáže odstranit ten otravný hlas? Na druhou stranu...ten hlas mi docela poslední dobou pomáhá. Vážně se ho chci zbavit?

,,Ti doktoři vynalezli látku, která by měla fungovat i pro tvou situaci. Přišli s tím pár dnů dozadu. Zbaví tě toho hlasu už nadobro. '' Hleděl mi přímo do očí. Jako by viděl i dál.

,,Nejsem si tím jistá. Já...Co když to nezabere? Co když se něco pokazí? Co jsou ti doktoři vůbec zač? '' Chtěla jsem své ruce dostat z jeho sevření, ale nepustil mě. Pěvně si mě držel u sebe.

,,Zabere. A kdyby ne...za zkoušku to stojí, hm? '' Pokýval rukama.

,,Přece mi věříš ne? '' Naklonil se blíže k mému obličeji. Jeho teplý dech dopadal přímo na mou tvář. Horkost se navalila do mých tváří, tep se rychlil. Nešlo mému tělu poručit.

,,Věřím. '' Odpověděla jsem se zatajeným dechem.

,,Tak pojď. '' Usmál se.

Na to mě vedl za ruku k jednomu křeslu. S obavami v očích, jsem se na něj podívala. Sama nevím, z čeho mám větší strach. Zda z toho, že to nezabere, nebo z toho, že nevím, co to do mě vůbec dá.

,,Posaď se prosím. '' Pokynul mi ke křeslu.

,,Neboj. '' Dodal, když viděl můj vyděšený výraz v obličeji.

Opatrně jsem se posadila na křeslo. Tak nějak se vždy cítím u zubaře. Křeslo úplně na stejný styl.

,,Tohle mi promiň. ''

,,Co-''

Ani jsem to nestačila doříct a už mi připoutal ruce a nohy ke křeslu.

,,Klid. Dělám to pro dobro nás obou. Mohlo by se to bránit, než to odejde. '' Objasnil mi situaci.

,,Dobře. '' Kývla jsem hlavou.

Otočil se pro nějakou injekční stříkačku. Byla tam tmavá tekutina. Vypadala celkem i hustá, ale to se těžko takhle odhaduje.

,,Připravená? '' Nadzvedl injekci a vyčkával na mou odpověď.