PŮVODNÍ PUBLIKACE: 11.12.2021
Už mě nebaví být pořád něčí náplastí. Jen pomalu sleduji jak jsou všichni kolem šťastní a já jsem jen náplastí na rány ostatních do té doby, dokud si místo mě nenajdou náhradu. Říkám si, že vždycky zůstanou jen ti, kteří ví, že nikoho jiného si pořádně nejspíš neseženou. Vždy když ostatní potřebují radu, jsem tu pro ně, obětovala bych pro ně život, když radu potřebuji já, tak jsou všechny dveře zavřené. Už nemám sílu, je to celé jedno velké trauma a to se pořád opakuje v nekonečné smyčce. S každou další ránou ve mě roste agrese, která ve mě hnije jako mrtvé zvíře. Představy, které jsou plné násilí jsou čím dál tím více živé. Vidím všude kolem sebe stékat krev a téměř dokážu cítit její vůni. Jsem jako časovaná bomba, která brzy bouchne a až se to stane tak vím, že se stane něco strašného. Pořád mám před očima to, kdy jsem seděla v koupelně na zemi a přála jsem si, aby to rudé peklo skončilo. Ukrytý pud sebezáchovy však překřičel nakonec všechnu tu kaši v mé hlavě. Čekala jsem na prince nebo na jakoukoliv záchranu, ale ta nepřišla. Nakonec jsem opět posbírala ze země zbytek svojí lidskosti, hadrem jsem setřela hříchy na podlaze a snažila jsem se provázkem dát dohromady jinou rozbitou duši. Myslela jsem, že je to on, avšak jsem byla opět pouze náplastí. Doufala jsem, že bude opětovat mou lásku avšak v jeho srdci je obrys jiné ženy. Vím, že to nepřizná, avšak to cítím. Každou druhou větu slyším z jeho úst jméno té ženy. Po každé nádherné bolestivé souhlásce a samohlásce jejího jména cítím jak dýka v mém srdci bodá hlouběji. Má hrdost se přede mnou tyčí jako mrakodrap a já přes ní nedokážu konat. Celé to jen sleduji z povzdálí a přeju si, aby bodnutí dýky bylo poslední a já mohla v tichu odejít. Světlo mne opustilo spolu s nadějí a jediné co mě drží na živu jsou tvé oči plné bolesti a tortura mé mysli ve které se snažím najít smysl. Utápím žal v poslední cigaretě, která mi zbyla. Loky alkoholu již nedovedou utišit ten hlas v mé mysli, jídlo ztratilo chuť a já jen doufám, že s další dopitou flaškou se již neprobudím.
ČTEŠ
Choré Mládí
Short StoryNikdo nám nedal návod jak žít. Potácíme se světem a nevíme, co vlastně chceme, jestli si vzít na večírek šaty s krajkou či volánky, jestli bojovat nebo už to tentokrát opravdu vzdát. Jak se sakra máme dostat z té nekončící deprese a kdo z nás bude d...