Choré Mládí

Hořkost

PŮVODNÍ PUBLIKACE: 3.2.2022

Svět opět ztratil barvu a zešedl. Hořkost každého jediného dne se navrátila, už to opět nejsem já. Mám vše co jsem kdy chtěla, měla bych teď opěvovat úspěchy své a užívat si každé vteřiny každého dne, avšak realita se značně odlišuje. Celé měsíce jsem lačnila po tom, aby mě někdo vroucně miloval, div by byl schopen svůj život za mne položit. Chtěla jsem také úspěch, pravé přátelství a mít hlavu v oblacích, kdy bych se nemusela strachovat, co zlého přinese zítřek. Vše jsem měla na dosah ruky a pak jsem byla opět uvržena do ledové reality. Mám vše, co jsem si přála, ale nedokáži cítit smír. Násilné myšlenky již nešeptají, avšak jsou opět hlasité. Nezasluhuji odpočinek a tak vždy padám až když vysílením padnout musím. Jídlo opět ztratilo chuť. Historie se opakuje jako pokaždé avšak teď je něco jinak, mám pocit, že bude hůř. Již nestřídám karty ve své ruce, naposledy když jsem na ně koukala, hněv pouze vzrostl. Proto je teď ukrývám před zraky svými, avšak myšlenky stále touží se po nich opět dívat. Stojí přede mnou velká zkouška, je jen na mě, co udělám. Každým dnem ve mne narůstá téměř až touha ty karty vzít a zahodit je, už navždy. Doteď jsem však nekonala, protože tajně doufám a přeji si, že se osud ještě zvrátí a vše bude jinak. Zkusím si dát pevný bod. Myslím, že do patnáctého času dosti. Poslední šanci odrážím do vesmíru a pokud nebude vyslyšena, budu zajisté vědět, že musím karty vzít a roztrhat. Vím, že i po jejich zničení na ně stále bude má mysl vzpomínat avšak po čase vzpomínky i kompulzivní myšlenky vyblednou a já pocítím opět klid. Jedinou věčnou připomínkou budou hluboké jizvy na zápěstí a silná hmatatelná hořkost v mém srdci. Po lahvích alkoholu nesahám, avšak sahám po silnějších substancích. Pomalu cítím, že tenká hranice mezi opravdovým zatracením a mnou se právě prolomila. Vídám teď zvláštní existence, které bývají často v opojení sladké mlhy a pokaždé, když s nimi trávím čas, neodmítnu. V tom kruhu jsme všichni zlomeni, zrazeni a zapomenuti...odhozeni na hromadu ostatními. Buď, protože jsme pro ně nebyli dostatečně dobří a nebo proto, že je již omrzelo si s námi hrát. Všechni asi tajně víme, kam naše společná pouť míří. Všichni víme, že to špatně skončí, avšak každý jeden z nás odmítá konat. Také proč asi? Není nikoho, kdo by pro nás plakal. Nemáme pro koho snažit se vyhnout tomu zlému konci. Ještě je čas se zachránit, avšak já vím, že záchranu již nehledám...utopím se společně s nimi.