PŮVODNÍ PUBLIKACE: 19.9.2022
Dnešní část bude psaná trochu na hulváta, ale už tady na to nemám sílu. Ukončila jsem studium, topím se ve sračkách a mám prej jít pracovat. Jediný co mě drží jsou ty chvíle kdy mám fet. Dojezdy a dny potom jsou horší. Lidi už zajímám, jen když s nima mám jít řešit drogy (sami to nezvládaj, protože neznají ty správný lidi), jít chlastat a nebo když mě chtějí píchat (alespoň jim to teď už nedovolim). Nevím kdo nebo co jsem a nevím jestli chci dál žít. Máma si našla novýho přítele a jsem ráda, že je šťastná. Alespoň pokud se opravdu tentokrát rozhodnu opravdu odejít, nebude to pro ní tak těžký. Ještě nevím jak to udělám. Myslela jsem, že předtím jsem věděla jaký je dno. Až teď zjišťují, že je to jinak. Ještě nejdu pryč, zbývají mi necelý dva roky, možná z toho tady pak později někdo vyčte, proč si lidi berou životy. Když nic nedává smysl, ani já a ani ty, co jsou kolem mě. Chápu proč jsou lidi závislý. Ještě nejsem závislá, ale brzo budu. Tím, že jsem na tom často a potlačuje to chuť k jídlu, pořád jen nejím a když už, tak ne moc. Jídlo mi nechybí, stejně nemá žádnou chuť. Je to jak jíst písek. A moje anorektický já to ještě povzbuzuje.
Možná umřu dřív na vyčerpání, už třetí den nespím. Mohla bych jít spát, ale nechci, vidím totiž věci, který neexistujou a děsí mě. Vždy přichází před spaním. Mám zavřené oči, ale přes to je vidím velmi reálně.
ČTEŠ
Choré Mládí
Cerita PendekNikdo nám nedal návod jak žít. Potácíme se světem a nevíme, co vlastně chceme, jestli si vzít na večírek šaty s krajkou či volánky, jestli bojovat nebo už to tentokrát opravdu vzdát. Jak se sakra máme dostat z té nekončící deprese a kdo z nás bude d...
