Choré Mládí

Světlo

PŮVODNÍ PUBLIKACE: 26.2.2022

Vzpomínám si jaké to bylo, když jsem tě viděla poprvé. I přes to, že má mysl byla zastřená opojnou vílou a ty ses snažil zapadnout, věděla jsem, že je na tobě něco zvláštního. Při pohledu do tvých očí já věděla, že jsem doma. Jako bych tě znala ještě před tím, než jsem s tebou prohodila pár slov. Napětí mezi námi narůstalo každou vteřinu. Byl jsi mým zakázaným ovocem a já toužila tě ochutnat. Celé to nakonec ztroskotalo na mé nerozvážnosti a také tím, že jsem naslouchala jedovatým slovům slizkých hadů. Byla to těžké doba. Měla jsem pocit jako by mě nikdo neslyšel, když jsem volala o pomoc a ty ses mi vzdálil. Nevím, tenkrát proč dala jsem prostor nenávisti a touze zjistit, zda mi budeš věrný i přes to, že se ti odhalím. Teď vím, že tys jediný mě viděl. Každý ubíjející den ve vězení jsem věnovala myšlenkám na tebe, avšak ty tenkrát byly jedovaté. Můj vnitřní hlas mi našeptával, že jsi stejný jako ostatní a pomalu, ale jistě jsem se ztrácela a topila v jedu. Pak jsem tě po nekonečných dnech spatřila a byla jsem šťastná. Možná opravdu poprvé v životě. Jakmile jsem ti pro ten den dala své sbohem, můj svět zas zčernal. Pak, když jsem měla dost, unikla jsem do tvé náruče. Radost z toho, že s tebou mohu být každý den se brzy proměnila v noční můru. Potřebovala jsem opět utéct a mít nějaký čas pro sebe. Ty sis myslel, že tě chci navěky opustit a proto jsi mě střežil dnem i nocí jako oko v hlavě. To mě zabíjelo ještě víc a tak mezi námi vznikla hluboká propast. Mimo jiné jsem (neměj mi to teď za zlé) hledala únik jiným způsobem. Ve virtuálním světě jsem hledala svou spřízněnou duši mezitím, co jsem byla slepá k tobě, mé opravdové lásce. Bála jsem se ukázat se ti doopravdy a se vším všudy. Když jsem to udělala a tys řekl, že v tom nejsme stejní a šance na to, abys dokázal souznít s mou skutečnou temnotou je nulová, začala jsem panikařit. Chtěla jsem odejít, ale tys mě nenechal i přes moje prosby. Udělala jsem tak největší chybu svého života. Nechala jsem se přemluvit a ráda dál naslouchala falešným slovům lásky jiného. Pak jsem odešla. Tenkrát jsem ti nedovedla odevzdat své srdce a zbaběle utekla. Pak ses vrátil a na chvilku se zdálo, že je vše hezčí, avšak tys mě tajně nenáviděl za mé skutky, které nikdy nebudou odpuštěny. Po tvém pokusu mě zničit se ti to opravdu povedlo a já se propadla do hluboké propasti. Už mě nic netěšilo a nemírnilo mou bolest. Smysl mi dávalo jen systematické ničení sama sebe. Proudy krve neměly konce. Pak jsem myslela, že jsem našla někoho koho mohu opravit a kdo je mou spřízněnou duší. Někdo kdo je stejně zvrácený a temný jako já. Opak byl pravdou. Když jsem se téměř utopila, zaslechl jsi mé volání a opět ses vrátil. Řekla jsem si, že ti naposledy dám své zničené srdce. Vše je konečně téměř takové jaké by to mělo být. Nemám sice vše co bych chtěla, ale teď vím, že před tím nezavíráš své oči a máme naději na všem spolu pracovat. Mou otázkou jen zůstává, co se v tobě pohnulo, žes změnil svůj názor?