PŮVODNÍ PUBLIKACE: 29.3.2022
Často se ptám sama sebe, jaké je to po smrti. Nevěřím v ráj ani pekelné plameny. Smrt zdá se býti vykoupením a čím dál tím více věřím v to, že peklo je tady na zemi. Přijde mi směšné, že jsme si tu mohli udělat ráj, ale i tak jsme si zvolili peklo. Každý se honí za štěstím které nepřichází, proč? V těch nejtemnějších chvílích, kdy si říkám, že všechny vzpomínky a minulost, které mě loví, jako zvíře by mohli skončit, vždy pláču. Cítím ohromný smutek, když se mi v mysli jeví oprátka, jako způsob vykoupení. Je to tak možná proto, že se jevím sama sobě jako slabá. Odpověď na tu otázku avšak skutečně neznám. Mé okolí mi dává jasně najevo, že to co dělám a jak přemýšlím je hodně špatné. Kde jsem selhala, když mi smrt ani vražda nepřijde špatná? Ale zároveň nic z toho vlastně neschvaluji. Asi mi morálně přijde správné vzít život lidem, kteří jsou "zlí", ale rozhodně ne těm, kteří si smrt nezaslouží. A kdo vlastně jsem, abych mohla hodnotit, kdo je hoden života a kdo nikoliv? I přes to, že se snažím ostatním pomáhat, bych nejvíce přála smrt právě sobě. Je zajímavé být sám sobě vlastním katem. Jak je možné, že dokážu milovat jiné, vidět v nich to dobré, ale zároveň to nedovedu aplikovat sama na sebe. Tolik otázek, které mám, ale neznám na ně odpověď. Zároveň mám strach, že ta bolest, jež cítím je tak silná, že mě už brzy celou pohltí. Již nedovedu jít po cestě dál a bojím se, že již nedovedu dostát svému slibu...
ČTEŠ
Choré Mládí
Cerita PendekNikdo nám nedal návod jak žít. Potácíme se světem a nevíme, co vlastně chceme, jestli si vzít na večírek šaty s krajkou či volánky, jestli bojovat nebo už to tentokrát opravdu vzdát. Jak se sakra máme dostat z té nekončící deprese a kdo z nás bude d...
