Let me love you/ Stay with me 2

1

Jeho dech se odrážel od mých vlasů. Když mě objímal, připadala jsem si tak chráněná, tak šťastná. Vždycky jsem se bála reakcí lidí z mé zničené duše, že pro ně nebudu dostatečná. To se mi dělo snad každý den, každou minutu svého nesmysluplného života.

Od té doby, co jsem poznala jeho, tak se všechno od základu změnilo. Změnila jsem se.

Cítila jsem se tak silná, tak milovaná, tak nezničená, tak nezranitelná. A to kvůli němu.

Přeháním? Ano, možná trochu. Ale to jemu vděčím za záchranu mého života, protože jsem opravdu občas měla život na vlasku, jak z psychického hlediska, tak i z fyzického. Věřte nevěřte teenagerovi nebo adolescenci, který má vždy pocit, že se mu svět hroutí pod rukama a při tom je to úplná maličkost. Ale z nějakého důvodu se tak všichni cítíme.
Zvláštní? Možná. Vyvíjíme se, takže nechápeme určitě parametry a jsme zklamání ze všeho zlého, protože chceme uspět, jen to.

Kde že jsme skončili? Ano, vřelé díky za to, že ho mám ve svém životě.

Změnila jsem se. Změnila jsem se k lepšímu.

-----------------------------------

,,Michale? Mohl by jsi mi prosím pomoct?" Zakřičela jsem z kuchyně s rukama plnýma nákupních tašek, které jsem s rodiči vytahovala z tašky.

Jenže bratr ne a ne přijít, prý ve svých 7 letech řeší nějakou holku. Nechápu, kde se to v něm vzalo, je tak mlád a o lásce neví ještě nic.

Zakroutila jsem hlavou, tašku s ovocem a zeleninou jsem odhodila na stůl a po schodech nahoru si to vydala do bratrova pokoje.

Ani jsem se neobtěžovala zaklepat a rovnou jsem zaplula dovnitř.

Mou osobou se rozlehl pocit vzteku. Takový vztek, měla jsem opravdu vztek. Takovýhle jsem neměla...ne, nemysli pořád na něj, Cassandro!

,,Potřebovala jsem pomoct." Procedila jsem skrz zuby.

Michal se otočil od počítačové hry a změřil si mě od hlavy k patě.

,,Cassie, nezlob se. Prosím." Zakňučel a vyskočil ze židle. Náhle začal běhat sem a tam jako ze smyslu zbavený.

Pousmála jsem se.

,,Víš co? Mysli na Harryho. Ten tě vždycky zklidní, kdykoliv jsi s ním, krotíš svou zlost. Vždycky když odjede, tak jsi strašně na nervy." Zkusil mě zklidnit před tím než ho stáhnu do kuchyně.

Tak jsem se teda moc nezměnila, tak pardon.

,,Co jsi to řekl?" Nadzvedla jsem obočí, ale přitom jsem byla z ničeho nic klidná.

,,Přesně to, co děláš teď." Odvětil.

,,Co dělám?" Nechápala jsem.

,,Vždycky, kdykoliv jsi s Harrym, jsi jako na uzdě, nikdy nemáš žádný psychický stav. Sice se s ním občas pohádáš, ale nejsi taková.....ehm... jsi šťastná." Zkusil mi to vysvětlit bratr.

Můžete mi říct kde se to v něm najednou z ničeho nic bere?

,,Pojď dolů. Potom pojedeš s rodiči do města." Procedila jsem skrz zuby.

,,A nemůžu to dohrát?" Zašeptal mi za zády.

,,Jsi tu už 4 hodiny, Michale. Jen pojď." Opřela jsem se o rám dveří a sledovala ho.

,,No jo." Povzdechl si, vypnul hru a odběhl do kuchyně.

Pousmála jsem se.

-----------------------------------------