Let me love you/ Stay with me 2

5

Celý den jsem se snažila ignorovat ty zprávy ze známého a zároveň neznámého čísla. Snažila jsem se i o to znovu urovnat s Harrym, protože jsem na něj možná byla až moc emocionálně nestabilní a řekla jsem nějaké věci takovým hlasem, který pro někoho zněl jako arogance a totální zlost vůči té osobě.
Jenže Harry si zřejmě musel taky pročistit hlavu a tak s Michalem odjel do města.

Chvíli jsem se nechápavě dívala do prázdná, snažíc se samu sebe přesvědčit, že nejsem zlá.

Najednou mě ale popadl takový pocit nepokojů, že jsem ihned popadla klíče, mobil a sešla jsem schody dolů.

,,Mami? Musím někam zajít, kdyby přišel Harry, řekni mu, aby si dal večeři. Musíte spolu přece lépe vycházet." Druhou větu jsem si řekla spíše sobě.

,,Prosím tebe, kam jdeš?" Zeptala se, přerušila vaření a pár kroky se dostala ke mně.

Pokrčila jsem rameny, chvíli jsem na ni jen tak zírala. Nebylo totiž přípustné, aby se dozvěděla, že se zrovna chystám k sestře mého bývalého přítele. Pro mou mámu je to taková vysněná dcera, úplně ji zbožňuje, zatímco můj vztah k ní je vzájemně chladný a rivalský už od dětství.

,,Kam jdeš?" Zeptala se znovu.

Povzdechla jsem si, frustrovaně si prsty jedné ruky zabořila do vlasů.

,,Jenom potřebuji něco nutně vyřídit." Zkousla jsem si ret.

Prosím, ať to vyjde.
Prosím, ať to vyjde.

,,A co?" Nechápala matka, ruce si založila pod prsa a bez jediného mrknutí mi věnovala hluboký pohled.

Mé srdce vynechalo několik úderů, v hrudi jsem pocítila pocit strachu.

,,Musím za Arnoldem, něco mi poslal, něco co by mohlo narušit a poškodit mou reputaci a ztapnit tě tak před celou naší obcí." Zavrčela jsem trochu arogantně.

Na to, že nesnáším aroganci a arogantní lidi, tak sama ji používám. Dost zvrácené ne?

,,Cože poslal?" Nadzvedla obočí, utěrkou, kterou držela nadále v ruce, mírně mihla.

To mi malinko nabylo vědomí a lepší pocit toho, že zatím všechno vychází i když si možná matka myslí něco jiného.

,,Už musím, ahoj." Zachraptěla jsem, rychlostí blesku si nazula boty a vyběhla z domu ven.

--------------------------------

Po kamenité cestičce jsem párkrát klopýtla, prošla jsem snad celou vesnici, protože dům slečny Sáry je úplně na opačném místě než ten můj.

S výdechem jsem se zastavila u jejich chudé zahrádky. Dovolila jsem si otevřít vrátka, ale u nich jsem ještě zazvonila. Nechtěla jsem vypadat tak nezdvořile, i když všichni dělají to, že si vrátka sami otevřou ( teda, pokud jsou odemčená a pokud zde nežije nějaký pes) a zazvoní na zvonek až u hlavního vchodu do budovy.

Ve dveřích se objevila paní Turnerová. Ta na mě s překvapením hleděla, jakoby úplně zamrzla v pohybu. Ale to stejné jsem udělala i já, ale ze studu kvůli minulosti.

,,Cassandro! Ahoj, jak se máš?" Doběhla ke mně a objala mně.

Tento čin mě ale mírně zaskočil.

,,Dobrý den, Amando, není náhodou Sára doma?" Zeptala jsem se stále v jejím objetí.

Paní Turnerová mě pustila, dlaň položila na mé rameno.

,,Sára je doma. Ale z tebe vyrostla nádherná dívka, jak dlouho jsem tě neviděla? Od Weedon-" Větu nedokončila, protože se jí do očí vlily slzy.