Let me love you/ Stay with me 2

18

Od té doby jsme si s Harrym už nenapsali a další týden se přelil jako mírný příliv moře.
Balila jsem si kufry do Londýna. Už se to všechno blížilo a já se těšila.
Jen jedna věc - o mém několikatýdenním pobytu v Londýně věděl pouze Niall.

Snažila jsem se zahojit ty rány, které jsem denně dostávala od Sáry, snažila jsem se zahojit rány z posledního konfliktu s Harrym a snažila jsem se odolávat svým démonům, kteří se nebezpečně dostávali na povrch a snažila jsem se odolávat Weedonovi tím, že jsem se na většinu dne pokoušela zabavit čas.
Buď jsem si připravovala do Londýna, trávila čas s rodinou a přáteli nebo se snažila zaměstnat školou. Potřebovala jsem prostě na nic nemyslet.

,,Cassie?" Přešel ke mně bratr.

,,Budeš mi chybět, sestro." Zamumlal a objal mě.

Povzdychla jsem si. Však on mi bude taky chybět...

,,Ty mě taky, bratře." Řekla jsem mile.

,,Co kdyby jsi mi pomohl dobalit kufr?" Pohladila jsem ho po hlavě.

Michal se pousmál a pokynul hlavou na znamení souhlasu.
A tak jsme se dali do práce.

,,Cassie? Proč jsi poslední dobou tak zmatená?" Zeptal se.

Povzdychla jsem si a pohladila ho po hlavě. Michal byl tak skvělý bratr, tak starostlivý a vždycky poznal, když jsem se necítila dobře.

,,To nic, Michale." Zamumlala jsem a pousmála se.

On mi úsměv oplatil a složil další kus oblečení.

------------------------------

Po půl hodině jsem bratrovi řekla, že bychom měli jít dolů si vzít svačinu. Ten s nadšením a elánem odběhl z pokoje. Já jsem ještě chvíli zůstala, protože jsem se chtěla podívat na sociální sítě.
Jako první jsem ale najela do chatu s Harrym a aktualizovala zprávy, jenomže nic dalšího tu nebylo.

Vždyť jsem přece jenom nezašla tak daleko ne?

Vytočila jsem jeho číslo a chvíli čekala, jenomže mi to nezvednul. Vzhledem k tomu, že každý máme v naší zemi jiný čas, jsem to chápala, ale zároveň mi to přišlo dost zvláštní, protože on mi hovory skoro pořád přijmul.

Povzdychla jsem si a vytočila číslo Nialla. Kupodivu ten mi to vzal.

,,Nialle...." Zapištěla jsem.
,,Cassie...ahoj." Odpověděl.
,,Jak se máš?" Zeptala jsem se jen tak.
,,Dobře, akorát jsem dost unavený z toho neustálého koncertování. Co ty?" Zamumlal.

Proč zní jako kdyby se se mnou nechtěl bavit?

,,Hale, promiň, jestli tě obtěžuji. Víš co, tak si zavoláme později, ano?" Řekla jsem s kapkou smutku v hlase

Na chvíli z druhé strany bylo ticho. Tato situace mé chování dost ovlivnila a tak jsem měla potřebu tento hovor ukončit.

,,Cassie! Vždyť víš, že jsem rád, že voláš. Neobtěžuješ, prosím, ještě tu se mnou chvilku buď." Zamumlal.

Jenomže moc přesvědčující to nebylo.
Najednou mě ale zasáhla vlna smutku. Cítila jsem se totiž najednou z ničeho docela sama, bez nějaké reálné podpory.

Zamyslela jsem se snad natolik, že jsem pěknou chvilku mlčela s telefonem u ucha.

,,Cassie? Jak se máš ty?" Zeptal se.
,,Já - ani nevím, Nialle." Zamumlala jsem tiše.
,,Děje se něco?" Zeptal se ospale.
,,Jak se má...?" Zeptala jsem se nepřímo, ale pro mé štěstí věděl o koho se jedná.
,,No...hale, on řeší jednu věc, z ničeho si nic nedělej, za nic nemůžeš, na něj toho je prostě moc." Odpověděl.