Let me love you/ Stay with me 2

6

Ten večer jsme si s Harrym usmířili a to mi velice zlepšilo mou pochmurnou náladu.

Jenomže jsem byla tak zatopená vším ohledně Weedona a Sářiných slovech, že po večeři jsem se odebrala pomalu lehnout a Harry šel se mnou.

Když jsme si vyčistili zuby, převlékli do pyžama a už byl akorát tak čas do postele, Harry mě zastavil.

,,Dneska jsem byl s Michalem ve městě." Posadil se vedle mě na postel.

,,A přinesl jsem ti tam toto." Podal mi krabičku.

Krabičku jsem otevřela, v jejím obsahu jsem mohla snad oć nechat.
Nacházel se zde krásný náramek, barvitě stejný jako náušnice.
Opravdu mi toto gesto z tak nádherného dárku, přispěl k tomu, abych se zbavila nějakých pochybností a udělal především velkou radost.

,,Bože, děkuji ti." Políbila jsem ho na rty.

,,Líbí?" Zeptal se.

Stále jsem se dívala na obsah krabičky. Bylo to od něj tak pozorné, tak překvapivé a tak dokonalé.

,,Miluji to, miluji tě." Natáhla jsem se pro další polibek.

---------------------------------------

Ležela jsem v Harryho náručí přichystaná usnout. Jenomže tu radost, kterou mi udělal, jsem nemohla vypustit tak, abych v klidu mohla usnout.

V té chvíli mi přišla zpráva.
Natáhla jsem se tedy pro mobil, odemkla jeho obrazovku s jas snížila na minimum. V oznamovací liště jsem zhlédla, že zpráva přišla z onoho čísla.

Opatrně jsem se podívala na Harryho, abych zjistila jestli spí. Při úspěšném odhadu doplňujícím jeho mírném chrápáním jsem otevřela onu zprávu.

Xxx: Tak citlivá, tak bojovná. Vždycky tu bude ale aspoň jedna osoba, která ti bude přinášet strach a hrůzu.

Ihned po přečtení jsem mobil odložila zpátky. Nebála jsem se, ale zároveň to bylo tak podivné, že jsem měla neustále potřebu o tom přemýšlet.

Přitiskla jsem se blíže k Harrymu, deku si přitáhla blíže k sobě.

----------------------------------------

Dalšího dne jsem vstávala brzy do školy. Jenomže se mi vůbec ale vůbec nechtělo vstávat tak brzo.

Opatrně jsem se vymanila z Harryho sevření a připravovala se na svou ranní rutinu.

Avšak dnes se mi nic nedařilo. Všechno mi padalo z rukou, nestíhala jsem. Nešlo mi ani si vzít boty, nešlo mi ani zamknout dveře.
Takhle extrémně se mi to nikdy nestalo.

S povzdechem jsme s bratrem běželi na autobus. Modlila jsem se, abychom to stihli.

Celí udýchaní jsme dorazili k zastávce, kde ještě jeden člověk nastupoval. Vědomí a ujištění, že jsme to stihli, mi ulehčilo trable na srdci.
Vstoupila jsem do autobusu, zaplatila za jízdenku a zašla na  volná místa pro dva, k mému štěstí přes uličku byl Brian.

,,Ahoj, holka. Kde jste? Měli jste to těsný." Usmál se Brian.

Mě ale do smíchu nebylo, v boku mě píchalo, můj dech byl tak hlasitý, ale mé srdce všechno přehlučilo.

,,Kamaráde můj, asi umírám." Vydechla jsem si.

----------------------------------

Celý den jsem byla tak nějak mimo, v noci jsem totiž špatně spala, stále jsem musela nad něčím pořád přemýšlet.