Let me love you/ Stay with me 2

8

Pohled Harryho:

Celý den ve mě vřela hořkost vzteku, kterou jsem nemohl nějak zastavit.
Jediná osoba, která mi vztek svým způsobem zmírnila, byla Cassie. S Cassie jsme se sice občas chytli, ale to, že je na mě naštvaná mi sice dodávalo jednostranný pocit vzteku, ale taky proud vlídnosti. Tyhle hádky jsem nesnášel, protože když mě Cassie něčím vytočila, můj vztek by klidně držel celý den, ale to, že mi pak věci vyčítá, nebaví se se mnou a totálně mě s bolestí v srdci ignoruje jsem nenáviděl. Pak si musím všechno v hlavě srovnat, zamyslet se a nakonec stejně vždycky dojdu k závěru, že možná jsem to přepísknul.
Cassie se sice umí chovat jako největší leader, který má srdce z kamene, je vůči všemu odtažitá, zamlklá a drzá, ale ve skutečnosti je její charakter popisován plný citlivosti, dbá na pocity ostatních, ve skutečnosti má totiž srdce ze zlata.

Jenomže dnešek byl o něčem jiném.

Věděl jsem, že měla špatný den. Bylo to na ní dost vidět. Byla vidět i únava, kterou poslední dobou prožívala intenzivně. V noci se jí totiž v poslední době špatně spalo. Když mi vždycky usnula v náručí, začala potom s sebou házet, kopat do peřiny a občas ze spaní i brečela.

Jenomže tento den jsem byl i já vytočen, protože to v poslední době bylo i pro mě psychicky náročné. Bylo tu totiž něco, co jsem musel vyřešit, něco co se ani nemohlo dostat ke Cass....

S Cassie jsme se do jedné osudné chvíle za ten den nehádali, naopak jsme k sobě přistupovali s větší láskou. Ale něco se potom změnilo.

Musel jsem potom všechno vyventilovat. Jenomže v nesprávném čase, místě a na nesprávné osobě.

,,Já nevím jak se chováš, když tu nejsem, když jsem v Londýně."

Viděl jsem potom jak najednou ztuhla, její obličej se změnil. Odtáhla se ode mne.
Štěstí pro mě bylo, že nebrečela. Kdyby se totiž rozbrečela, znamenalo by to, že jsem jí ublížil fakt hodně.
Ona snášela bolest, nějak s ní přežívala, ale když už se Cassie Watsonová rozbrečí, znamená to vážně už velkou bolest a velké strasti.

Dívala se na mě upjatě s těma jejíma měděnýma očkama.

,,Jak můžeš-?" Zachraptěla.

Ten hlas byl znatelně jiný, takový zesláblý, plný emocí.
To byl ten moment, kdy jsem si všechno uvědomil. Uvědomil jsem si, že ona mi svými slovy vyjadřovala svou vřelou náklonnost, útěchu a lásku. To většinou nebývá.
Ale já ji svými slovy odehnal.
Omlouval jsem se jí, ale to nebylo dost na útěchu jejího srdce.

,,Vím, že ti někdo odřel slovy tvé ego, ale říct mi tohle? To je moc. Jak mám tedy vůbec já vědět co je mezi tebou a Olivií?" Podívala se do země.

Snažila se tentokrát zakrýt v hlase tu bolest.

,,Dneska přespím jinde. Máš celou postel pro sebe." Zněla její poslední slova než se mi vytratila z dohledu.

----------------------------------------

Byl jsem v jejím pokoji, snažil se nad tím vším přemýšlet. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že tato slova pro ní byla více než nějaké urážky od té Sáry.

Zkazil jsem to. Hodně jsem to zkazil.

Nyní jsem stál v jejím pokoji, sledoval jsem život venku z okna. Nechápal jsem, co to do mně tak vjelo.

Ale musel jsem se s ní usmířit. Zkusil jsem ji zavolat, jenomže mi to ani jednou nezvedla.
Věděl jsem, že dneska ji už neuvidím. Sama si musela všechno urovnat v hlavě, stejně jako já.