Vylíčila jsem Akaashimu jaký má Kenma problém a po patnácti minutách jsme slyšeli klepání na dveře. "Pojď dál." Vyzvala jsem ho a do pokoje vstoupil Kenma.
"Ahoj." Pozdravil nás a sedl si na postel. My s Akaashim jsme ho pozdravili nazpátek.
"Doufám, že jsem vás v něčem nevyrušil." Optal se Kenma a já cítila jak mi stoupá krev do tváře. "Ty ne ale Kuroo ano." Řekl Akaashi a já si musela schovat tvář do dlaní. "Aha." Poznamenal Kenma. "Tak proč to nezkusíte na ostro?" Zeptal se Kenma. "Kenmo Kozume!" Okřikla jsem ho a schválně jsem použila i jeho křesné jméno, které nesnášel a hodila po něm polštář. "Už jsem zticha." Pronesl Kenma a Akaashi se musel zasmát.
"Ty se tam starej o to, jak sdělit Kuroovi své city, když máš tolik kuráže šít do mě." Rypla si do něj. "A proč si myslíš, že jsem tady." Řekl Kenma a hodil mi na zpátek polštář. "Pravda." Připustila jsem.
"Podle mě je ta nejjednodušší cesta ta nejlepší." Vyjádřil svůj názor Akaashi. "To samé jsem mu taky říkala a ne jednou." Pronesla jsem. "S tím nemám problém, spíš naopak. Co když mě zavrhne." Pronesl svou obavu Kenma. "Tak podle toho telefonátu co jsem s ním měla, tě ujišťuji, že tě nezavrhne." Prozradila jsem mu. Kenma se na mě zvědavě podíval. "Zněl vystrašeně až zoufale." Dodala jsem. "Nejraději bych mu zakroutila krkem. Včera jsem na něj naléhala aby na tebe netlačil a on udělá pravý opak." Řekla jsem nabroušeně.
"Vem ho do čajovny a všechno mu řekni." Radil Akaashi. "No jo pořád." Brblal Kenma. "A neboj se nezavrhne tě. Tak to bychom měli." Uzavřela jsem tuto debatu a postavila se.
"A teď se jde do parku. Potřebuji se protáhnout." Řekla jsem s úsměvem. "No a já jdu domů." Pronesl Kenma. "Dorazíš na ten zápas?" Zeptala jsem se. "To víš, že jo." Odpověděl Kenma a všichni tři jsme vyšli z pokoje.
Mámě jsem oznámila, že se jdeme projít.
Před domem jsme se rozloučili s Kenmou a pak se vydali do parku.
"Moji rodiče tě chtějí taky poznat." Pronesl Akaashi. "Hlavně máma." Dodal a podíval se na mě. "Mám se bát?" Zeptala jsem se s úsměvem a stočila pohled na něj. "Ne. Jen neví, že hrajeme divadlo, což by ani nepochopili." Prozradil mi. "Takže před nimi budeme hrát taky divadlo." Poznamenala jsem a jemu se zvedly koutky do mírného úsměvu. "Děkuji." Poděkoval vřele. "Za co?" Zeptala jsem se nechápavě a podívala se na něj. "Za to, že jsi taková, jaká jsi." Pronesl Akaashi s úsměvem. Já cítila jak se mi zbarvuji tváře do červené barvy. "To-to musíš poděkovat mámě a ne mě." Řekla jsem a zadívala se na jeden povědomý pár před námi sedící na lavičce v objetí a po chvilkovém zkoumání jsem rozpoznala Yakua a Leva.
Ani jeden z nich si nás nevšimli, protože neměli čas, když byli ve vášnivém opojení polibku.
"To mě podrž." Ozval se Akaashi a já na něj koukla. Ve tvaři neměl ani stopu po znechucení, spíš byl mile překvapen asi stejně jako já. To mě potěšilo.
"Ty jsi o těch dvou věděla?" Zeptal se a podíval se na mě. "Nevěděla. Ještě včera se prali a dnes se cucají." Pronesla jsem šokovaně.
Přišli jsme blíž a vážně to byli ti dva. "Vy dva mě překvapujete čím dál víc." Zvolala jsem a ti dva se nedobrovolně od sebe odtrhli. Oba se tvářili překvapeně. "Co-co tady děláte?" Zeptal se rychle Yaku a začal rudnout jako rajče. Já se musela zasmát.
"Co my ale co vy dva tady děláte?" Opravila jsem otázku pobaveně. "Však jsi viděla sama." Odsekl Yaku. "Viděla a nemusíš být hned nepříjemný. Hele, Leve, jestli mu ublížíš, jsi chodící mrtvola a to samé platí i pro tebe, Yaku." Řekla jsem a pokračovala v cestě.
"Počkej." Zastavil nás Yaku. "Neboj se, nic jsme neviděli." Dodala jsem a mrkla na něj jedným okem, on se spokojeně usmál.
"Proč se včera prali?" Zeptal se Akaashi, když jsme byli kus od nich. "Lev narážel na Yakuovou výšku a to on nesnáší." Odpověděla jsem.
✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
