✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
I Anda se pořádně do Bokuta obula.
"Lidi, nemáte pocit, že bychom měli být tam a ne tady?" Ozval se Kenma a nespouštěl z těch tří oči.
"Jdeme." Prohlásila Miu rázně, rychle se postavila a kráčela k nim.
My ostatní jsme ji následovali.
Viděla jsem v Bokutových očích vztek, smutek ale i něco jiného, co mě u něj zarazilo, bezmoc.
Nakonec se Bokuto sebral a odešel. Ještě se podíval na mě a Keijiho a rychlým krokem odcházel.
"Do prčic, tohle jsem vážně nechtěla." Pronesla jsem zoufale. "Všichni známe Bokuta a víme, že někdy dělá z komára velblouda." Pronesl Kuroo a vzal mě kolem ramen. "Mám dojem, že v tom bude něco víc než jen jedna apsence na ranním tréninku." Prohlásil Kenma. "Ty sis taky toho všiml?" Zeptala jsem se ho. Kenma pokýval hlavou na souhlas.
"Můžu vědět, čeho jste si všimli?" Zeptala se Miu. "V očích měl krom vzteku a smutku i bezmoc a to u něj není běžné." Odpověděla jsem.
"Páni, čeho vy si ještě nevšimnete." Prohlásil Yaku a kroutil hlavu. "Třeba te tvé ruky na Levovém zadku?" Řekl s úsměvem Kenma a my se začali smát. "Dobře, tak jste až moc všímaví." Poznamenal Yaku a sčervenal. Založil si ruce na prsou.
"Lidi, já jdu za nim." Prohlásila Miu potom co jsme se přestali smát. "Běž." Řekla jsem s vřelým úsměvem. "Tak zítra, ahoj." Loučila se s námi Miu a pospíchala za Bokutem.
My si nakonec zahráli volejbal a i tak jsme se dobře bavili.
×××××
Všichni jsme si mysleli, že Bokuto toho trucování nechá a příjde za námi ale on se i ve škole Keijimu vyhýbal.
Miu si taky s ním nevěděla rady. Říkala nám: 'Jako by mi ho někdo vyměnil.' a já měla ten sám pocit.
Jednou po tančení jsem se večer zastavila u něj doma. Otevřela mi jeho máma.
"Ahoj, Arisu. Kotaro je ve svém pokoji." Oznámila mi hned jeho máma a pustila mě dovnitř. "Dobrý den a děkuji." Pronesla jsem a šla k Bokutovi do pokoje.
Zaťukala jsem na dveře. "Mami, já nemám hlad." Ozvalo se na mé klepání naštvaně. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. "Těsně vedle." Poznamenala jsem. Bokuto na mě zíral jakoby mě viděl poprvé v životě. "Ahoj Bokuto, jak se máš? Dlouho ses nám neozval a mám takový pocit, že se nám vyhýbáš." Pronesla jsem a sedla si na postel naproti něj. "Tak co s tebou je? A upozorňuji tě, že dokud mi neřekneš pravdu neodejdu." Oznámila jsem rázně. "To tady chceš i nocovat?" Optal se. Rozhlédla jsem se po pokoji. "Mno. Místa tady máš dost. Takže jo. Jen se mi konečně svěř, sovičko. Chci ti pomoct ale nemůžu aniž bych nevěděla, jaký máš problém." Žádala jsem ho vážným tónem.
Chvíli bylo mezi námi ticho. Bokuto vypadal, že snad nad mým návrhem i přemýšlí ale nakonec zakroutil hlavou. "Promiň Ari, já prostě nemůžu." Pronesl a postavil se. Přešel k oknu.
"Tak jo." Pokrčila jsem rameny a začala se uvelebovat v jeho posteli. "Co to děláš?" Zeptal se. "Zkouším jak pohodlnou postel máš, když budu muset spát tady, tak chci mít pohodlí." Odpověděla jsem při testování jeho postele. Uvelebila jsem se. "Jo, ta by šla." Poznamenala jsem.
"Nešla! Nebudeš tady spát!" Řekl rázně Bokuto a sedl si na svou postel. Vyšvihla jsem se do sedu a s nadějí pohlédla na něj. "Takže ses rozhodl mi všechno říct?" Zeptala jsem se a usmála se.
"Sakra Ari, nemůžu ti to říct. Ublížil bych ti a nejen tobě ale všem." Pronesl vytočeně a v očích měl zase bezmoc.
"To to chceš dusit v sobě? Trápit se sám? A jak dlouho si myslíš, že to vydržíš?
Teď mě dobře poslouchej, sovičko. Nejen já ale všichni se o tebe děláme starosti a není chvíle abychom nedůmali nad tím, co se s tebou děje. Pomalu je to naše hlavní téma a já už kvůli tomu nemůžu klidně spát. Proto jsem tady a proto zjišťuji, co s tebou je." Řekla jsem mu na jeden nádech. "Tak to jsem v prdeli víc než jsem si myslel." Poznamenal na to.
Vstal a přešel zase k oknu. Zadíval se ven. "Jen jednu věc ti můžu prozradit." Pronesl polohlasem a otočil se na mě. "Jsem v pasti." Řekl smutně. "Jseš v pasti?" Opakovala jsem po něm a čekala jestli bude mluvit dál.
✨ To by continued…✨
