Konečně jsem se dostala ven z budovy a venku na mě čekal Akaashi a měl sebou doprovod. Pozdravila jsem je.
"Ahoj. No, přesný jako hodinky." Pronesla Miu, která mi byla v patách. "Ano a přivedl jsem sebou kamaráda. Miu tohle je Bokuto. Bokuto, Miu." Představil je Akaashi a já je bedlivě sledovala. Podali si ruce a hleděli jeden na druhého.
Já a Akaashi jsme se začali od nich vzdalovat a povedlo se.
Když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od těch dvou, tak jsme si úlevně oddechli ve stejném okamžiku. "Začíná to být trapné jak se po mě opičíš." Poznamenala jsem s úsměvem a jemně ho šťouchla do ramene. "A není to tak, že ty se opičíš po mě?" Zeptal se mě s úsměvem a oba jsme se začali smát.
Došli jsme k mému domu a rozloučili jsme se. Já zaplula do prázdného domu. Máma měla odpolední, takže se možná uvidíme ráno.
Opřela jsem se zády o dveře a zavřela oči.
Najednou mi zazvonil mobil. Na displeji se mi ukázalo jméno Akaashi. Usmála jsem se a přijala hovor.
Me:
"Copak se děje?"
Akaashi:
"Zapomněl jsem na malou drobnost. Co máš v plánu o víkendu?"
Me:
"Nevím asi nic."
Akaashi:
"Tak co bys řekla na malou dopolední procházku a večer kino."
Me:
"Jo to zní fajn ale zas tak moc si hrát na vztah nemusíme."
Akaashi:
"Musíme. Na procházce uděláme pár fotek a do kina jdeme s Bokutem a s Miu."
Me:
"Aha. Počkej, to jako Miu klovla Bokuta?"
Akaashi:
"Asi ano. Když mi před chvíli volal a rozplýval se nad Miu."
Me:
"Tak to je dobře alespoň nebude vymýšlet blbosti."
Akaashi:
"Moje řeč ale i tak bychom měli na něj dohlédnout a předejít těm blbostem."
Me:
"To máš pravdu."
Akaashi:
"Tak jo. Musím končit zatím se měj. Ahoj."
Me:
"Ahoj."
Rozloučila jsem se a zavěsila. S těch dvou jsem měla radost. Hodí se k sobě a je pravda, že alespoň se Bokutova hlava bude věnovat Miu a nechá Akaashiho na pokoji.
Šla jsem do kuchyně a udělala si ovocný koktejl s mlékem. Použila jsem jahody a banán.
S koktejlem a batohem jsem si to zamířila do pokoje, když mi zase zadrnčel mobil. Vylovila jsem mobil a koukla na displej. Byl to Kenma. Zarazila jsem se ale nakonec jsem přijala hovor.
Me:
"Ahoj."
Kenma:
"Ahoj, mohl bych u tebe přespat?"
Me:
"Jasně, jen zavolám mamce. Stalo se něco?"
Kenma:
"To nechci řešit po telefonu."
Me:
"Dobře, tak doraž."
Kenma:
"Jo, díky. Ahoj."
A zavěsil. Poznala jsem po hlase, že má zase tu svou depku. Čas od času to na něj příjde a v tuto chvíli není pro něj dobré být sám. Jeho mamka dělá s mou mamkou na stejné pozici a mají společnou směnu.
Tu depku má z toho, že je na kluky a co je horší, tak se zamiloval do kluka, který mu jeho city neopětuje. Kdyby mu to řekl, tak by riskoval nejen to, že nebudou jeho city opětované ale i to, že díky pravdě stratí svého nejlepšího kamaráda. Má to strašně těžké.
Zavolala jsem mamce, že Kenma stráví noc u nás a ať to vyřídí i jeho mamce. Neměla nic proti tomu ani se nevyptávala, protože tohle není poprvé a ví, že ji to potom řeknu.
Po deseti minutách se domem rozezněl zvonek. Hned jsem utíkala otevřít.
Došel ke mě docela rychle na to, že bydlí na druhé konci města.
Hned jak jsem otevřela dveře, tak mi Kenma padl kolem krku. Tohle bude dlouhá noc, pomyslela jsem si a pohladila ho po vlasech.
"Kenmo, můžeš mě pustit, ať zavřu dveře?" Zeptala jsem se. Rychle mě pustil a ustoupil od dveří. "Promiň." Šeptl a sundal si boty. "To nic. Jakto, že jsi tady tak rychle?" Zeptala jsem se. "Byl jsem u Kura." Odpověděl a podíval se na mě smutným pohledem. "Aha. Tak pojď. Chceš uvařit čaj?" Zeptala jsem se a vzala ho kolem ramen. Zavrtěl hlavou na nesouhlas. "Ale večeři si se mnou dáš." Oznámila jsem s úsměvem a začala jsem mu chystat obloženou bagetu.
"Já nemám hlad." Protestoval Kenma. "Neodmlouvej, jinak jdeš domů." Řekla jsem i když bych ho v takovém stavu stejně nikam nepustila.
✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
