✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
Jeho rodiče jsou báječní lidé.
Akaashiho máma se ptala, jak začal náš vztah a když jsme ji to s Akaashim vyprávěli, tak se tomu smála.
A jeho otec je taková veselá kopa. Dělal si srandu, že jsme Bokutovi vzali vítr z plachet ale široce se u toho usmíval.
Při výborném obědě, za který Akaashiho máma sklízela jen chválu, se ptali na mou rodinu.
"Žiju se svou mámou, táta od nás utekl. Nemám sourozence ale díky naší trochu potrchlé partě, mi to nějak nevadí." Pronesla jsem s úsměvem.
"Když byl Keijik malý, tak chtěl sourozence ale nám už to nešlo." Vyprávěla jeho máma nešťastně. Akaashiho táta ji pohladil po ruce a ona mu věnovala úsměv.
"Nakonec se musel spokojit sám se sebou." Prozradila máma s milým úsměvem a Akaashi protočil panenky.
Nemohla jsem přeslechnout to oslovení a musela se usmát.
Po obědě jsem chtěla pomoct s úklidem i s Akaashim ale nakonec nás jeho máma vyhnala do pokoje.
Byl to takový jednoduchý pokoj. Psací stůl s lampičkou pod oknem. V rohu místnosti velká postel přiražená ke stěně. Noční stolek a na něm pár mang. Vestavěné skříně ve světlém provedení a na jedné z posuvných dveří skříně bylo umístěné zrcadlo.
Čím ale ten pokoj vybočoval od ostatních kluků v jeho věku byl pořádek. Akaashi měl všechno srovnané a uklizené.
Párkrát jsem byla u Kenmy v pokoji a ten měl všude vytařené videohry a Kuroo na tom s úklidem nebyl o nic lépe. Jemu se zase váleli po postelí oblečení a na stole učebnice do školy. A to i když jsem svou návštěvu ohlásila předem.
Ale u Akaashiho ne.
Měl krásně ustlanou postel, na stole perfektní pořádek.
Stál za mnou s upřeným pohledem na mě. Cítila jsem ten pohled. Byl příjemný a hřejivý.
Otočila jsem se na něj.
"Chceš na mě udělat dojem nebo jsi pedant na pořádek." Poznamenala jsem s úsměvem a omotala mu ruce kolem krku.
Usmál se a položil dlaně na můj pas. "Obojí ale víc to druhé." Odpověděl s úsměvem a políbil mě.
Odvedl mě k posteli a sedli jsme si na ni.
"Tak co mí rodiče? Udělali dojem?" Zeptal se. "Ano. Jsou báječní. Už se nedivím, po kom jsi tak báječný." Zalichotila jsem mu a šibalsky se usmála. Sledovala jsem jak jeho líčka nabíraly lehce červenou barvu. Byl tak rozkošný.
Podíval se na hodinky. "Za chvíli jdeme do kina s Miu a Bokutem." Oznámil mi. Na to kino jsem zapomněla.
"Tak to aby ses přestal červenat nebo si ti dva budou myslet bůh ví co." Rypla jsem si s úsměvem a on se začervenal ještě víc.
"A kdo za to může." Poznamenal s úsměvem.
"No tak prrr. Nesváděj to na mě. Já jen řekla pravdu, toť vše." Obhajovala jsem se a bavila se nad tím, jak se snadno dostává do rozpacích.
"Stejně to svedu na tebe." Poznamenal s úsměvem a já se musela hlasitě zasmát.
Vzala jsem jeho tvář do svých dlaní. "Ale musím uznat, že ti to sluší." Poznamenala jsem a jemně políbila jednu jeho tvář a pak i tu druhou. Pak jsem spojila naše rty v dlouhý polibek, který jsme prohloubili.
Jeho rty byly tak vláčné a chutnaly tak sladce.
Kvůli nedostatku vzduchu jsme byli nuceni ukončit náš nádherný polibek.
"A ještě ke všemu umíš tak báječně líbat." Vydechla jsem. "Mlč už." Požádal mě s úsměvem.
"Já nechápu proč, Keijiku." Řekla jsem a schválně použila to oslovení, co použila i jeho mamka.
"Prosím tě, tohle oslovení nepoužívej." Žadal mě ale usmíval se.
"Proč? Vždyť je roztomilé." Zlobila jsem ho. "Ach jo." Povzdechl si a položil se na postel.
Jestli mě to zlobení bavilo? Ano, bavilo a moc.
Sklonila jsem se nad něho a zapřela se rukama o matraci v úrovni jeho ramen. "Ale neboj, nebudu ti takhle říkat před klukama." Pronesla jsem s úsměvem.
"Jsi lechtivá?" Zeptal se zákeřným tónem. "Opovaž se." Řekla jsem rychle a chtěla se stáhnout ale Keiji si mě přitáhl k sobě a začal mě lechtat.
Chvíli jsem sice odolávala ale nakonec jsem to nevydržela a začala se smát.
Svíjela jsem se smíchy a zkoušela ho prosit o milost, až na druhý pokus mě nechal. "Tak tohle bylo zákeřné." Pronesla jsem s doznívajícím smíchem. "Řekla sis o to." Pronesl s úšklebkem ale v jeho očích bylo pobavení.
✨ To by continued…✨
