✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
Do baru jsme dorazili deset minut po domluvené hodině.
Hned jsem pohledem vyhledala Bokuta. Bavil se u baru s kapitánkou Fukurodani. "Co ta tady chce?!" Sykla jsem pro sebe. "Bokuto-san ji pozval taky." Prozradil mi Keiji a já na něj koukla. "Tak už je to Bokuto-san." Rypla jsem si ale do smíchu mi nebylo. "Promiň." Omlouval Keiji. "Keiji, nemáš se za co omlouvat. Pokud ti to tak vyhovuje, tak je to v pořádku a já se s tím vyrovnám." Ujistila ho a dodala úsměv.
"Tak jo. Běž ke stolu a já hodím řeč s Bokutem." Hnala jsem ho. "Ale…"
"Neboj, budu milá." Dodala jsem, když chtěl protestovat a vydala se k Bokutovi.
"Hey hey hey, tady jsi." Přivítal mě s úsměvem Bokuto. No uvidíme jak dlouho ti ten úsměv vydrží. "To 'hey hey hey' si nech od cesty a pojď se mnou ven. Potřebuji s tebou mluvit o samotě." Spražila jsem ho a dala důraz na poslední dvě slova. "Ups. Provedl jsem něco?" Ptal se Bokuto už bez úsměvu. "To až venku. Zvedej ten svůj zadek a poklusem ven." Řekla jsem trochu víc ostře než jsem chtěla a vydala se ke vchodu.
Cestou jsem narazila na Kuroa a Kenmu. "Ari, ty už odcházíš?" Zeptal se Kuroo překvapeně. "Ne, hned se k vám přidám ale musím něco vyřídit." Řekla jsem a vyšla ven. Hned za mnou šel Bokuto a naznačil Kuroovi, že je po něm.
Venku jsem se postavila naproti Bokuta abych mu viděla do tváře.
"Tak. Miluješ ho?" Zeptala jsem se napřímo. "A koho?" Zeptal se Bokuto. "Nedělej tady blbečka, Bokuto! Ty víš moc dobře koho mám na mysli!" Sykla jsem a založila si ruce na hrudi. "Aha, Akaashi zpíval? Jo miluji ho." Došlo mu a odpověděl mi. "Jak moc ho miluješ?" Zeptala jsem se. "Tak moc, že bych za něj i dýchal." Odpověděl Bokuto vážně. "Dobrá tedy." Pokývala jsem hlavou. "Jestli mu jakkoliv umblížíš, věř mi, že já ublížím tobě. Je ti to jasné?!" Pohrozila jsem mu se zvednutým ukazováčkem před jeho tváří.
"Neboj se. Budu ho hýčkat." Pronesl s úsměvem. "To není vtipný, Bokuto. Máš jediné štěstí, že jsi můj kamarád, jinak bys už nežil." Dodala jsem ještě stále nabroušeně ale při pohledu na Bokuta se mi samovolně zvedaly koutky úst do úsměvu. "Tomu věřím." Poznamenal Bokuto a měl co dělat aby se nerozesmál.
"Mazej za ním, ty pako." Řekla jsem už klidným hlasem. "A co ty?" Zeptal se. "Já tam za chvíli dojdu. Jen to musím rozdýchat." Řekla jsem mu. "Dobře ale nebuď tady dlouho." Řekl mi a zmizel v baru.
Já se otočila a vyšla domů. Teď jsem se tam nemohla objevit a už vůbec ne takhle. Po tváři se mi začaly kutálet slzy jako hráchy. Přidala jsem do kroku.
"Arisu, počkej." Zaslechla jsem za sebou dívčí hlas a kroky, které se ke mě přibližovaly.
Natočila jsem hlavu abych se podívala na osobu, která mě odchytla.
"Co tady chceš?!" Vyštěkla jsem po ni. Byla to ta kapitánka Fukurodani Umi. "Klídek, já už nejsem tvůj nepřítel." Pronesla se zvednutými dlaněmi v úrovni hlavy. "Náhodou máš můj obdiv." Dodala a dala ruce dolů. "Obdiv? Od tebe?" Zeptala jsem se nevěřicně. "Jo. Bokuto mi všechno řekl a wauw takhle se vzdát teď kluka, to je na medaili." Řekla Umi. "Sovička zase zpívala. Ti kluci jsou větší drbny než holky." Řekla jsem a rozešla se dál.
"Počkej ale bar je opačným směrem." Zvolala na mě a dohnala mě. "Nemůžu se tam dneska objevit." Pronesla jsem smutně a začala plakat už na plno.
"Ale noták." Řekla Umi a objala mě.
"Víš co? Půjdeme do toho parku." Řekla a ukázala na park, u kterého jsme stály. "Pokecáme a možná to bude pak lepší." Dodala a pokusila se o úsměv.
Z kapsy vytáhla balíček papírových kapesníků a začala mi sušit slzy. "Víš o tom, že ti slzy nesluší." Poznamenala a já se uchechtla.
✨ To by continued…✨
