Sorry, I love you [stray kids]

-8-

březen 2021- pondělí

Po celých dvou hodinách jsme konečně skončily. Rozloučili jsme se a jeli jsme domů.

Holky si v autě povídaly a já jsem pořád přemýšlela nad tím co mi tam lidi psaly. Fakt jsem tlustá? Asi moc jím. A vážně holkám beru pozornost? Tak to jsem asi hodně na hovno kamarádka. Povídala jsem si sama se sebou v hlavě. Dík za pokec Livi.

Neměla jsem chuť s někým mluvit. Hned ja jsme dojeli jsem šla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a slzy mi začali téct proudem. Snažila jsem se uklidnit ale marně. Musím říct že moje psychické zdraví je fakt dobrý.
Po chvilce někdo zaťukal. „Dále" řekla jsem česky aniž bych si to uvědomila a snažila se utřít slzy . Dveře se otevřeli a v nich stála Ari. „Doufá že to znamenalo že můžu dála." Usmála se. „Jo. Promiň. Když nad něčím přemýšlím občas mi to ujede." „V pohodě. Jenom jsem ti přišla říct že zpěv se dneska ruší a že přišli kluci tak jestli nechceš za náma ale když tě tak vidím tak mám pocit že radši budeš sama že?" „Asi jo. Děkuju.". Ari se jen usmála a odešla.

Převlékla jsem se do tepláků a mikiny a lehla jsem si s mým plyšovým medvídkem na postel. Možná jsem i usla. Ale jenom možná!

Uslyšela jsem zaťukání na dveře a ještě rozespalá jsem tentokrát anglicky řekla „Dále". Celkem jsem se divila když jsem uviděla kdo stojí ve dveřích. Myslela jsem si že to bude Ari ale tak trochu jsem se spletla. Místo ní tam stál hezký blonďák s roztomilým úsměvem na tváři.„Co potřebuješ Felixi?" „Jsi v pohodě?" Zeptal se anglicky a zavřel za sebou dveře. Bože ten přízvuk! Olivie! Vzpamatuj se! „Jo" odpověděla jsem mu. Alespoň někdo s kým nemusím mluvit korejsky.
„Teď po pravdě Liv. Vidím to na tobě" sedl si na mou postel a ustaraně se na mě podíval. „Dobře tak moc ne ale to bude dobrý." „Jseš si jistá? Viděl jsem z toho rozhovoru video. Nevypadala jsi úplně nejlíp. T-teda slušelo ti to. Vypadala jsi pěkn..." „Jo pochopila jsem. Neboj" usmála jsem se na něj. „Úsměv ti sluší víc než slzy." Řekl a jemně mi palcem utřel slzu. Má tak malé ruce. Takový roztomi... Ne Olivie! Ser na to!

„Tak co se děje?" „To je jedno." „Od teď jsem tvůj psycholog takže povídej." Usmál se a opřel se o stěnu. „Nechci tě tím zatěžovat." „Ale když to řekneš uleví se ti.". Já se na něho podívala a Felix dodal „Klidně to můžeš říct Česky abych ti nerozuměl." „K čemu to pak bude?" Uchechtla jsem se. „Tobě bude líp a já budu mít dobrej pocit." „Fajn." Začala jsem teda mluvit Česky. „Od té doby co umřel táta se mamka chová divně. A mě to strašně štve protože dřív jsme se bavili o všem a teď si neřekneme nic..." chvilku jsem mluvila o rodině a pak jsem začala mluvit anglicky. „A plus k tomu pořád ty tréninky a zpěv a já nevím co všechno. Je toho na mě teď prostě moc. A ještě ty komentáře co... no to je jedno.... nemám čas ani na moje koníčky což mě štve. A to je asi tak všechno. Nebo asi ne. Je toho víc. Bože život k-pop idola je složitý. Že já kráva jsem sem lezla!"

Bylo na něm vidět že je překvapený ale zároveň rád že jsem mu to řekla. On neřekl nic a objal mě. Teď jsem zas byla překvapená já. Byla jsem ráda že jsem mu to řekla ale zároveň jsem si tím vrátila ne moc hezký vzpomínky a začala jsem zase trochu brečet. Felix si toho všiml a přitáhl si mě víc do objetí. Cítila jsem se u něj tak bezpečně. Jeho dech, jeho ruce které mě objímaly, jeho hruď... to všechno mě tak nějak uklidňovalo.

A je to v prdeli Olivie! Asi se mi líbí. Kurva!

__________________________
Annyeong<3 안녕
Je tady další kapitola. Jeej. Moc se mi to nelíbí ale zkusím štěstí a možná se to někomu líbit bude. No nevadí... doufám že vás kapitola bavila<3