Sorry, I love you [stray kids]

-21-

červen 2021-úterý

„Kdy už nám řeknete co s nimi chystáte?" Zeptal se nedočkavě Hyunjin. „Neřekneme." Odpověděla Ari. „Ale noták... Prosím..." škemral Hyunjin. ,,Nebuť zvědavej" řekla jsem a hodila po něm polštář.

Tak dalších deset minut se z nás pokoušeli dostat informace o albu ale pak to vzdali. Urazili se a odešli. ,,Jak je možný že se kluci tak uráží?" zeptala se Yeong. ,,Jsou to kluci takže bych to asi neřešila." odpověděla jí  Ji-Min. ,,Víte co? Kašleme na kluky a půjdeme na VLive." navrhla Hana. ,,Konečně dobrej nápad." odpověděla jsem.

Šly jsme do obýváku a zapnuly jsem stream. Byla to sranda. Ale pak přišla chvíle kdy jsme začaly odpovídat na otázky. Všechny jsme si pročítaly komentáře a odpovídali. Já si u toho začala potichu zpívat. Ale to bych nebyla já kdybych nezpívala písničku z nového alba. „OLIVIE!" Zařvala po mě Hana. A až teď jsem si uvědomila co zpívám. „Ne. To jsem neudělala" řekla jsem a všechny jsme se hrozně smály. „Jak se vy v minulosti máte?" Přečetla jsem jednu otázku „Počkat. Co?" Začala jsem se smát. „Přečetla si to správně?"zeptala se Ari. „Asi jo" řekla jsem se smíchem. Snažily jsme se tu otázku pochopit ale smály jsme se u toho tak moc že to nešlo. Naši fanoušci si z nás často a celkem rádi dělají srandu nesmyslnýma otázkama. Minule to bylo něco jako "Může pes s kočkou chodit po měsíci?" a nebo "Umí žirafa plavat?". A potom to dají na tik tok jako jeden z našich ikonických momentů.

Pak mi zazvonil mobil. „Omluvte mě." Řekla jsem ještě se smíchem.

„Ahoj Lixi" pozdravila jsem do telefonu a odešla z místnosti. „Nechceš se jít projít?" Zeptal se. „Klidně." Odpověděla jsem a usmála se. Olivie! Neusmívej se! Je to jenom kamarád a nic víc! Nadávala jsem si v hlavě. „Dobře tak za deset minut dole." Hned jak to dořekl típnul to. „Dobře..." řekla jsem si pro sebe a vrátila se za holkama.

„Musím někam jít. Tak zatím čau" Oznámila jsem a chtěla odejít. „Kam?" Zeptala se Ari a zadržela mě tím. „Ven." „S ním?" Zeptala se Yeong potichu aby to nebylo slyšet na streamu. „Jo" zašeptala jsem jí odpověď a ona se jen spokojeně usmála. „Dobře tak ahoj" rozloučila jsem se a jen s mobilem v ruce se vydala ven. Neoblíkla jsem si ani mikinu takže mám na sobě jen tepláky a crop. Já beztak zmrznu protože jsem kráva vypatlaná a nevezmu si ani mikinu! Opět jsem si nadávala cestou výtahem.

Vyšla jsem ven a Lix nikde. Rozhlédla jsem se a z dálky se přibližovalo auto. Zastavilo se u mě a vylezl z něho Felix. „Zajedeme si na menší výlet." Řekl a jako správný gentleman mi otevřel dveře od místa spolujezdce. „Děkuji. A umíš vůbec řídit?" Zeptala jsem se se smíchem a sedla si do auta. „Uvidíme" odpověděl, zavřel dveře a šel si sednou za volant.

„Není na výlet trochu pozdě?" Řekla jsem když jsem se podívala na hodiny a zjistila kolik je. „Tohle bude vážně jenom malý výlet." Odpověděl radostně. „Dobře" usmála jsem se na něj a sledovala cestu a možná i jeho jak řídí... Ne! Stoprocentně jenom cestu.

Po chvilce jsme dojeli k N Seoul Tower. Felix vypl motor odepnul si pás a otočil se na mě. ,,Jdeme" usmál se a vystoupil. Obešel auto a otevřel mi dveře ,,Prosím madam." Podal mi ruku aby mi pomohl z auta jak to dělají správní gentlemani. ,,Děkuji." poděkovala jsem a vystoupila z auta.

Došli jsme k věži a vyšli jsme jí úplně nahoru jak to jen jde. Když jsem uviděla ten krásný rozhled až se mi dech zatajil. ,,Nádhera že?" zeptal se Felix a přistoupil blíž ke mně. ,,Takhle jsem Seoul ještě neviděla." odpověděla jsem a podívala se dolů. To jsem ale neměla dělat protože se bojím výšek. Rychle jsem zacouvala a narazila do Lixe. On si mě přitáhl k sobě a objal mě. ,,Promiň nevěděl jsem že máš strach z výšek." omluvil se smutně a objal mě ještě víc. ,,Za co se omlouváš?" ,,Kdybych to věděl nezaval bych tě sem." sklonil hlavu. ,,To si ale vědět nemohl. A alespoň jsem se podívala na nové místo kam bych sama nešla." Chytla sem ho za bradu a pozvedla ji tak aby mi viděl do očí. ,,Líbí se mi tady." ,,Vážně?" zeptal se už radostněji.

,,Chceš se jít podívat blíž k zábradlí?" trošku se odtáhl. ,,Nevím. Je to fakt vysoko..." ,,Budu tě držet neboj." odpověděl a já přikývla pro souhlas. Pevně jsem ho objala, i on mě, a pomalu jsem šli k zábradlí.

Potichu jsme tam stáli asi půl hodiny. Pak jsem to ticho ale přerušila. „Lixi měli by jsme jít. Za chvilku má začít pršet." ,,Nejsme z cukru. Ještě chvilku tady být můžeme." ,,O to nejde. Já jen nechci jet v dešti autem." ,,Proč? Se mnou se nemusíš bát. Já tě dovezu v pořádku." Odpověděl ale já si pořád stála za svým. ,,To tvrdil taky." zašeptala jsem. ,,Co?" zeptal se. ,,Nic. Prostě jdeme." usmála jsem se o pomalu odešla od zábradlí.