Sorry, I love you [stray kids]

-13-

březen 2021- úterý

Po hodině streamování a ničení si noh na špičkách jsem se vydala zpátky do dormu.
„Jsem zpátky." Zavolala jsem když jsem přišla. Šla jsem za holkama které seděli v obýváku. „Co řešíte?" Zeptala jsem se i když mi to bylo úplně jasné.

„Už je to všechno domluvený Liv." Řekla nadšeně Hana. „Co?" „Můžeme začít nahrávat!" Vyjekla. „Holky tohle je naše obrovská příležitost! Chápete to?" Chodila po obýváku jak kdyby ji pustili právě z Bohnic. Dlouho jsem ji neviděla takhle nadšenou. „Jo my víme Hani." usmála jsem se na ni. „Naše první world tour!" Vykřikla. „My víme že jsi z toho hodně nadšená ale trochu vic potichu." Řekla Ari. ,,Jo to bys mohla. Jsme tady sice samy ale ty stěny jsou tenký jak papír." řekla jsem.

-time skip-
-další týden pátek-

Ráno jsem se probudila a bylo mi blbě jak nikdy jindy. Zkusila jsem se zvednout z postele ale hned se mi udělalo tak blbě že jsem vyběhla z pokoje a běžela jsem rovnou na záchod.

U toho záchodu jsem seděla tak deset minut a pak někdo zaklepal. „Livi? Jsi v pohodě?" Zeptala se Ari. „Jo" snažila jsem se říct ale moc to nešlo. Ari vešla dovnitř a přišla ke mně.„ Je 8:00 a ty tady zvracíš už tak hodinu. Jsi těhotná nebo co vole." „Jsem v pohodě Ari. A těhotná rozhodně nejsem." řekla jsem s výrazem "Nech mě tady umřít prosím" a Ari mi šáhla na čelo. „Máš horečku! Vypláchni si pusu, umyj si obličej a jdeš si lehnout!" Řekla jak moje mamka. „Nejdu. Musíme začít nahrávat. Nemůžu ležet." protestovala jsem. Ari mi položila ruku na rameno a řekla. „Liv zvracíš a zřejmě ti není úplně nejlíp takže budeš ležet." „Je mi fajn. Zpívat zvládnu a jenom se mi udělalo trochu blbě." „Nedovolím ti odejít z pokoje! Poslední dobou moc dřeš a skoro nejíš. A to máš od toho! Musíš si odpočinout!" „Na jídlo a na odpočinek není čas a když to chci někam dotáhnout musím dřít." Zvedla jsem se a šla k umyvadlu. Vypadám jak chodící mrtvola. Super. Řekla jsem si pro sebe a opláchla si obličej. Vypláchla jsem si pusu a rovnou vyčistila i zuby.

„Bože Olivie." řekla Ari když jsem odcházela z koupelny. Dala jsem si mikinu a šla do obýváku kde už seděly holky. „Dobré ráno. Dáš si s námi snídani?" Řekla Yeong. „Dobré. Ne děkuju. Nebudu jíst. A máme nějaký prášek na bolení hlavy, nevolnost nebo tak něco?" zeptala jsem se a sedla si do křesla. „Nemáme. Proč?" Zeptala se Hana. „Potřebuju si ho zapít." „Tak třeba budou mít kluci" navrhla Ji-Min. „Jdu se jich zeptat."

Zaklepala jsem na jejich dveře. Nikdo nešel. Zaklepala jsem ještě jednou ale trochu víc a otevřel mi ospalý Minho. Jenom se na mě podíval a pustil mě dál. „Dobré ráno." Řekla jsem když jsem přišla do obýváku. „Dobré" odpověděl mi Chan který zrovna přišel. Otočila jsem se na něj a pak jse rychle zpátky. A scénář se opakuje! Akorát s Chanem. Ne s Hanem. Pomyslela jsem si když jsem viděla Chana bez trika. Rozhodla jsem se to ignorovat protože fakt potřebuju ten prášek. „Chtěla jsem se zeptat jestli nemáte prášek na bolest hlavy,  nevolnost nebo něco takovýho?"  „Podívám se. Zatím se posaď." Řekl Felix který přišel bůhví kdy od bůhví kama. „Na co potřebuješ prášek?" Zeptal se Han který si sedl na gauč vedle mě. „Hádej." „Nevím. Máš krámy?" Já ho bouchla do ramene a odpověděla. „Nemám debile! Prostě mi není dobře. A dneska potřebuju pracovat." „No nevypadáš zrovna nejlíp." „Děkuju Hane!" „Myslel jsem to tak že nevypadáš zdravě. Nechceš si jít lehnout?" Zeptal se už víc starostlivě. „Nemůžu ležet. Musím pracovat. Zrovna dneska prostě musím." Opřela jsem si hlavu do ruk. „A co máte zrovna dneska tak důležitýho?" Zeptal se přicházející Felix. V ruce držel bohudík prášek. Já si ho od něj vzala a s vodou zapila. „Tajemství. A děkuju" „Nemáš zač. Ale měla by sis fakt lehnout." „Nebudu ležet. A už musím jít" zvedla jsem se a mířila si to ke dveřím. „Ahoj. A díky za prášek." Zavolala jsem a zavřela za sebou dveře.

V pokoji jsem se převlékla do tepláků a mikiny. Za chvilku jsme měli jít nahrávat tak jsem šla do obýváku abych počkala na holky. „Jdeme?" Zeptala jsem se když došli a vydala jsem se ke dveřím. „Až za chvilku zatím si sedni." Řekla Ari. „Nesednu už musíme jít." Protestovala jsem. „Sedej!" Řekla Hana a ukázala na místo na sedačce.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?" Zeptala se když jsem seděla. „Nevím asi hodinu." Odpověděla jsem nechápavě. „Fajn a už máš v plánu někam jít?" Zeptala se Ari. „No mám." O co jim jde?. „A kolik ti je?" Zeptala se tentokrát Ji-Min. „Osmnáct a o co vám jde? Vyptáváte se mě jak malého děcka." „No zřejmě jsi malý děcko když nevíš že máš snídat před tím než odejdeš. A hlavně že když jsi nemocná tak si máš lehnout!" Zvýšila hlas Hana. „Nemám hlad a nejsem nemocná!" „Tímhle způsobem sebou akorát sekneš!" „Najím se potom fajn?! Teď jdeme." Zvedla jsem se a chtěla odejít. Otevřela jsem... teda pokusila se o to. Jedna z těch sviní (ale mám je ráda jo) zamkla.

„Odemkněte. Nemůžete mě tady držet násilím!" řekla jsem a založila si ruce na prsou. „Až se najíš." odpověděla Hana. „Najím se potom. Teď musíme jít." „Ne najíš se teď." „Vy si myslíte že mi můžete tak poroučet?" „Jsi tady nejmladší takže jo. Ale hlavně o tebe máme strach chápeš?! Už skoro týden jsi nic pořádně nesnědla!„ řekla už trošku hlasitěji. „Jedla jsem!" „Jo tak jedno jídlo denně. A ani ne pořádný" Křikla Ari. Do očí se mi nahrnuli slzy. Ari se otočila na holky a řekla. „Jděte napřed. A řekněte ve studiu že hned přijdeme."